pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Hry, které hrajeme, mívají zpravidla maximální, konečný počet tahů. Může jít třeba o piškvorky na ohraničené ploše, šachy (s omezením, že pokud se určitý počet tahů nepohne pěšec nebo nedojde k braní, hra končí remízou) i většinu her karetních. Nazveme tuto množinu her „normálními“. Když omezíme čas, který lze promýšlet jeden tah, platí pro normální hru, že nemůže trvat nekonečně dlouho.
Nyní si definujeme hyperhru jako množinu všech těchto normálních her. Hyperhra se hraje tak, že jeden z hráčů nejprve hru konkrétně specifikuje – řekne například „budeme hrát šachy“ a pak se zúčastnění pustí do hry. Je samotná hyperhra normální hrou? Skončí vždy v konečném čase?
Zdroj: Raymond Smullyan: Satan, Cantor a nekonečno, Mladá fronta, Praha 2008
