Oproti konkurenčním postupům s sebou nenese žádnou speciální ekologickou zátěž.
Zlato se dnes často těží pomocí kyanidu, s nímž se míchá namletá hornina obsahující zlatá zrnka. U glycinu to má fungovat podobně, tvoří se zlatem stabilní komplex, který je rozpustný ve vodě. Technický glycin není nijak drahý, částečně lze použít i opakovaně. Komplex glycinu se zlatem se podobně jako s kyanidem absorbuje ze směsi na buničině.
Pomocí glycinu by mělo jít oddělovat i měď od zlata. Oba prvky se v rudách často vyskytují pospolu, zatímco měď s glycinem reaguje ale už při pokojové teplotě, k reakci zlata je třeba směs zahřát asi na 40-50 stupňů C. V dostatečně teplém podzemí by údajně roztok mohl být vstřikován přímo na ložiska rudy (tj. ta by se nejprve nemusela těžit a mlít). Také by se takhle mohly zpracovávat různé haldy hornin, kde je zlata málo a jiný postup by se nevyplatil.
Glycin se získává v petrochemickém průmyslu, jeho výroba není nijak monopolizována. Jiné aminokyseliny vykazují prý ke zlatu ještě vyšší afinitu, jsou ale dražší.
Zdroj: Phys.org
Poznámky: Po pravdě řečeno, o nějaké chemické logice se z původního článku moc nedozvíme. Takže: technický glycin se může vyrábět synteticky Streckerovou syntézou aminokyselin nebo reakcí chloroctové kyseliny s amoniakem.
Co se týče rozpouštění zlata v kyanidu, chemická reakce je následující:
4Au + 8KCN + O2 + 2H2O –› 4K[Au(CN)2] + 4KOH
Z komplexu se pak zlato získá redukcí (neušlechtilým kovem nebo elektrochemicky).
Jak ovšem zlato reaguje s glycinem, to opravdu netuším. (Ono ad absurdum dovedeno, to už by skoro mohl reagovat i zlatý prstýnek s kůží…)
