Metoda Monte Carlo nás může zavést i do oblastí souvisejících s literaturou. V současnosti se stále častěji setkáváme s dělením intelektuálů na vědce a literáty, což vyvrcholilo takzvanými „vědeckými válkami“, v nichž se střetli gramotní příslušníci mimovědeckých oborů a neméně gramotní vědci.
Rozdíl v obou přístupech má svůj počátek ve Vídni třicátých let a skupině fyziků, kteří usoudili, že věda již dostatečně pokročila, aby mohla promluvit i do disciplín humanitních. Domnívali se totiž, že humanitní styl uvažování dokáže pomocí patřičného vyznění zamaskovat spoustu nesmyslů, a s výjimkou literatury, kam podle nich patřila, se rozhodli zbavit myšlení vlivu rétoriky.
Vědeckou rigoróznost zavedli do intelektuálního života prohlášením, že jakýkoli výrok může patřit pouze do jedné ze dvou kategorií: deduktivní, tak jako u tvrzení, že 2 + 2 = 4, tedy jednoznačně plynoucího z přesně definovaného systému axiomů (zde pravidla aritmetiky), nebo induktivní, do které spadají výroky nějakým způsobem (zkušeností, statistikou atd.) ověřitelné, například „ve Španělsku prší“ nebo „Newyorčané jsou obvykle neurvalí“. Cokoliv jiného je jen pouhý blábol (metafyziku je tedy daleko lépe nahradit hudbou). Nemusím jistě dodávat, že induktivní výroky mohou z hlediska ověření představovat těžký, ba nerozlousknutelný oříšek, jak si ukážeme na problému „černé labutě“, a poskytne-li někomu empirismus dostatek sebedůvěry, může dopadnout hůře než s jakoukoliv jinou formou blábolu (k tomu, abych tento postřeh přesvědčivě objasnil, budu potřebovat několik kapitol). Šlo nicméně o nadějný počátek úsilí přimět intelektuály k jisté zodpovědnosti v dokazování jejich tvrzení; myšlenky příslušníků takzvaného Vídeňského kroužku se rovněž staly inspirací filozofů, jako byli Popper, Wittgenstein (ve svém pozdějším období), Carnap a řada dalších. Ať už si o hodnotě jejich počátečních úvah myslíme cokoliv, významně ovlivnily filozofii vědy i její samotnou praxi a začínají se projevovat také v intelektuální sféře mimo oblast filozofie, třebaže o poznání pomaleji.
Jedním způsobem, jak od sebe rozlišit literárního a vědeckého intelektuála, je uvědomit si, že vědec je obvykle z psaného textu s to rozpoznat, zda jej psal jiný vědec, zatímco literární intelektuál by od sebe řádky stvořené vědcem a jazykově prohnaným laikem rozlišit nedokázal. Ještě očividnější to bude ve chvíli, kdy začne literární intelektuál užívat módní vědecká slova jako „princip neurčitosti“, „Gödelova věta“, „paralelní vesmíry“ nebo „relativita“ mimo jejich patřičný kontext či v přímém protikladu k jejich vědeckému významu. Jako ilustraci této praktiky doporučuji neuvěřitelně vtipnou knihu Alana Sokala Módní nesmysly (Fashionable Nonsense) – když jsem ji v letadle četl, smál jsem se tak často a nahlas, až si o mně spolucestující začali vyměňovat jízlivé poznámky. Prošpikujete-li svůj článek odkazy na různé odborné pojmy, můžete jiného literárního intelektuála přesvědčit, že vaše práce má punc skutečné vědy. Ta však z pohledu vědců jednoznačně spočívá v precizním mechanismu usuzování, nikoliv v nahodilém odkazování na velkolepé koncepty typu obecné relativity či kvantové neurčitosti.
Takovou preciznost lze vyjádřit i relativně prostými slovy. Věda spočívá v metodě a rigorózním přístupu; ty lze rozpoznat i v textu psaném zcela jednoduchým stylem. Jeden příklad za všechny: při čtení Sobeckého genu Richarda Dawkinse jsem si s překvapením uvědomil, že ačkoli v něm nenajdeme jedinou rovnici, působí, jako by byl přeložen z jazyka matematiky, a zároveň jde o prózu přímo uměleckých kvalit.
Turingův test naruby
Se zmíněným problémem nám však může nahodilost výrazně pomoci. Žvanily a skutečné myslitele lze od sebe totiž odlišit i jinak a daleko zábavněji.
Použijete-li simulátor typu Monte Carlo, občas se vám může podařit vytvořit text zaměnitelný za literární projev, vědecký text však takto zkonstruovat nelze. Rétoriku nahodile vytvořit lze, skutečné vědecké poznání nikoliv. Aplikujeme zde vlastně Turingův test umělé inteligence, jen obráceně.
Co je to Turingův test? Vymyslel jej výstřední, avšak geniální britský matematik a jeden z průkopníků výpočetní techniky Alan Turing: počítač lze označit za inteligentní, podaří-li se mu (v průměru) oklamat člověka tak, že si jej splete s jiným člověkem. Pravdivý by tedy měl být i opak: člověka, jehož promluvu lze napodobit na počítači a přesvědčit další osobu, že jde o lidský výtvor, nelze považovat za skutečně inteligentního. Lze snad zcela nahodile vytvořit text, který by si šlo splést s dílem Jacquese Derridy?
Zdá se, že ano. Vedle Sokalovy aféry, kdy její strůjce (autor výše zmíněné vtipné knihy) záměrně vytvořil nesmyslný text a úspěšně jej publikoval v jistém prestižním časopise, existují i simulátory typu Monte Carlo přímo sestrojené k psaní podobných textů, ba i celých článků. Vložíte-li do nich „postmodernistické“ texty, jsou schopny s pomocí takzvané rekurzivní gramatiky jednotlivé věty randomizovat a vytvářet tak mluvnicky správné, leč naprosto nesmyslné sentence, které jako by vyšly z pera Derridy, Camille Pagliové a jim podobných. Literárního intelektuála lze tedy nahodilostí oklamat, neboť uvažuje příliš vágně.
Na Monashově univerzitě v Austrálii jsem měl příležitost vyzkoušet takzvaný Dada simulátor, sestrojený Andrewem C. Bulhakem, a vytvořil jsem několik článků s větami následujícího typu:
Hlavním tématem Rushdieho díla není teorie, jak by se mohlo na základě dialektického paradigmatu reality jevit, nýbrž preteorie. Předpokládáme-li neosémanticistní paradigma diskurzu, docházíme k poněkud ironickému závěru potvrzujícímu jistou signifikanci sexuální identity. Lze tu odhalit mnoho narací týkajících se spisovatelovy pozorovatelské role. Lze říci, že platí-li myšlenka kulturní narace, musíme volit mezi dialektickým narativním paradigmatem a neokonceptuálním marxismem. Sartrova analýza kulturní narace předpokládá, že společnost má paradoxně objektivní hodnotu. Z premisy neodialektického paradigmatu sebevyjádření vyplývá, že vědomí lze využít k upevnění hierarchie, avšak pouze tehdy, jsou-li realita a vědomí odděleny; není-li tomu tak, můžeme předpokládat, že jazyk má specifický význam sám o sobě.
Tento text je úryvkem z knihy:
Taleb Nassim Nicholas: Zrádná nahodilost, Paseka, 2013
O knize na stránkách vydavatele
