Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Vzestup a pád holocenního lesa

Zlatým věkem českého lesa bylo zřejmě období cca 7500 – 2000 př. n. l. Listnaté lesy zde tehdy rostly prakticky všude. Účinkem lesů ale postupně klesalo pH půdy a vymývaly se z ní uhličitany. Ty kromě jiného snižují vymývání dalších prvků (hlavně fosfátů – bez karbonátů jsou fosfáty rozpustnější a z půdy mizí); humus se postupně ochuzuje, klesá v něm množství živin. Následně se mění i povaha lesa, přibývá nenáročných druhů.
Na počátku holocénu převládaly v našich lesích „ušlechtilé listnáče“ – lípa, jim, javor a jasan. Jejich listí se dobře rozkládá; vápník, který z půdy odčerpávají, se tak vrací zase zpět. Naopak jehličnany živiny půdě vracejí podstatně hůře (jehličí se moc nerozkládá), půdu okyselují a váží vápník do sloučenin, které se vyplavují. Výsledkem je kladná zpětná vazba. Buk, habr a dub jsou svými účinky někde mezi ušlechtilými listnáči a jehličnany.
Změny lesa v holocénu pak jsou především důsledkem ochuzení půd, což je proces, který za určitých podmínek (po překročení „meze odolnosti“) mohl proběhnout velice rychle, třeba v průběhu století. Někde vedlo okyselení dokonce k tomu, že pod půdou vznikla neprostupná vrstva oxidů železa. Půda nad ní se zamokřila a les odtud vymizel zcela – výsledkem jsou dnešní rašeliniště a vřesoviště. Podobné procesy postihovaly nejen les, ale i pole pravěkých zemědělců (ve větší míře ovšem v západní než ve střední Evropě).
S lidských vypalováním lesa (ať už jakéhokoliv rozsahu) se také více šířily dřeviny, které jsou na požáry relativně nejlépe adaptovány – borovice a dub. Listnaté stromy mohly být proti jehličnanům znevýhodněny i pastvou v lesích a trháním zelených větviček, jimiž se dobytek přikrmoval (a krmil v zimě) před přechodem na seno.
V současnosti můžeme na řadě míst pozorovat opačný trend, kdy se půda opět obohacuje fosfáty a dusíkem (ať už v důsledku hnojení, spalovacích procesů, pracích prášků), stejně tak klesá rozsah zemědělských činností. Došlo ke kolapsu tradiční obdělávané venkovské krajiny, řadu míst obsadily vojenské prostory nebo chráněná území. Výsledkem je „postagrární krajina“ a jakýsi obrat procesů, které začaly v neolitu.
Úplně jinak v minulosti vypadaly např. pískovcové skalní oblasti porostlé doubravami. Písčité půdy dnes porostlé borovicí byly dříve bohatší a rostl zde smíšený les; současná podoba je výsledkem acidifikace. Starým holocenním pralesům se částečně podobají dnešní lesy lužní, jde ale pouze o hrubou analogii (samotné lužní lesy jsou totiž zase až výsledkem činnosti člověka, narovnáváním toků řek a odlesněním na horních tocích, které vedou k záplavám na dolních tocích; v minulosti krajina držela vodu spíše plynule a lužní les se bez záplav neobejde).

 

Zdroj: Petr Pokorný: Neklidné časy – Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí
Dokořán 2011

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru