Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Zaostřeno na sopečnou činnost

Co vlastně chrlí sopka v době své činnosti? Samozřejmě lávu, sopečný prach a popel. Při výbuchu se však uvolňuje i řada plynů.

K nebezpečným zplodinám patří žíravý chlorovodík a fluorovodík – s vlhkostí atmosféry eventuálně ve vodním prostředí tvoří kyseliny chlorovodíkovou a fluorovodíkovou (jediná sloučenina, která leptá i sklo). Sulfan (sirovodík) nejen páchne jako zkažená vejce, ale je i silně jedovatý. Oxid uhličitý sám o sobě sice jedovatý není, ale je nedýchatelný a jeho přítomnost v atmosféře na úkor kyslíku může končit tragicky (jde mj. i o tzv. jeskynní plyn, mající na svědomí řadu lidských životů). Navíc patří mezi skleníkové plyny. V sopečných plynech se vyskytují i oxidy síry a oxid uhelnatý.
Horká oblaka sopečných plynů se mohou pohybovat rychlostí až přes 500 km za hodinu. Likvidují vše, co se jim dostane do cesty.

Množství chrleného popílku se při výbuchu sopky značně liší případ od případu. Například mimořádně silná erupce Svaté Heleny v r. 1980 byla poznamená jen nízkou produkcí prachu. V jiných případech je však naopak prach tím, co má na okolí největší vliv. Sopečný popel bývá jedovatý sám o sobě, nebo na místě dopadu škodí díky tomu, že má velmi kyselé pH.
Po výbuchu vulkánu na ostrově Théra (Santorini) se právě sopečný prach podílel na úpadku mínojské civilizace na nedaleké Krétě. K největšímu sopečnému výbuchu, o kterém víme, došlo asi před 70 000 lety v jihovýchodní Asii. Prach rozptýlený v ovzduší tehdy zřejmě dokonce urychlil globální klimatickou změnu, nástup glaciálu (chladná fáze doby ledové) a snad se podílel i na poklesu velikosti tehdejší lidské populace (efekt zvaný bottle neck neboli hrdlo genetické lahve měl v evoluci člověka opakovaně dosti zásadní význam).
Následkem velkého množství prachu v atmosféře bývají především chladná léta či dlouhotrvající zimy. Protože však sopky současně chrlí také oxid uhličitý a další skleníkové plyny, není dopad jejich aktivity na pozemské klima jednoznačný.
Se sopečným popelem bývá někdy spojená i tzv. tefra, což je označení pro lávu a horniny, které síla sopečného výbuchu roztrhá na drobné částečky. Kromě lávy představuje nebezpečí pro okolí i tzv. bahnotok (lahar), který má v zaznamenaných případech na svědomí údajně 100krát více životů než vlastní láva. Proud bahnotoku může dosáhnout rychlosti až 100 km/hod.

Sopečnou činnost bychom neměli posuzovat jednoznačně negativně. Do biosféry se tímto způsobem dostane řada prvků, které by byly jinak pohřbeny hluboko v zemském nitru a pro živé organismy tím pádem nedostupné (například proto, že se ukládají v sedimentech na dně moří a sopečná činnost je pak téměř jedinou cestou, jak umožnit jejich další biotransformace).

Na závěr několik perliček:
– Nejvyšší evropská činná sopka je Etna (3263 metrů), Vesuv má 1277 metrů, Stromboli 926 metrů.
– Výbuch Vesuvu v římském období byl velkým překvapením díky tomu, že se před rokem 79 vlastně vůbec nevědělo, že se jedná o činnou sopku.
– Nejdéle činná česká sopka Komorní hůrka v západních Čechách dosoptila asi před půlmilionem let (uvádějí se údaje od 300 do 800 tisíc let).
– Teprve po milionu let bez zaznamenané aktivity však smíme pokládat sopku za definitivně vyhaslou.
– Kolem roku 5900 př. n. l. je z maloasijského neolitického sídliště Catal Huyuk dochován první obraz ukazující výbuch sopky. Na fresce stojí domy ve dvou a třech řadách nad sebou (zřejmě na terasách) a nad nimi je hora chrlící oheň.

Zdroj: Zdeněk Kukal: Přírodní katastrofy – Horizont, Praha, 1982 a další prameny

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru