To, co způsobuje, že se voda na povrchu neudrží, nejsou jeho chemické, ale fyzikální vlastnosti. Povrch je totiž uspořádán do struktury různě dlouhých „vlásků“ řádově ve stovkách mikrometrů; důležitá je právě nepravidelnost. Tým pod vedením profesora Wolfganga Sigmunda se přitom nechal inspirovat pavouky. Řada z nich dokáže kráčet po vodě a přitom se nenamočit, nebo zůstat suší dokonce i po potopení pod vodu s bublinou vzduchu.
Výhodou tohoto uspořádání je, funguje stejně dobře pro horkou i studenou vodu. Naopak některé „chemicky hydrofobní“ struktury z organických látek, např. vosků (na bázi listů lotosu apod.) o tyto vlastnosti mohou přijít při vyšší teplotě v důsledku tání (Viz také články Lotos, kontryhel a samočistící textílie a Superhydrofobní oblečení ochrání i před horkou vodou). K výhodám patří i to, že na povrch není třeba nanášet žádnou novou látku, lepit ji tam a zkoumat eventuální bezpečnostní rizika, ale postačí samotná mechanická úprava původního materiálu; problémem je naopak, jak pak povrch uchránit před mechanickým poškozením.
Aplikace tohoto povrchu jsou v první řadě zcela konvenční, samočistící okna, skla automobilů nebo solární články. Daly by se takto ale měnit i hydrodynamické vlastnosti lodí. Úpravou mechanických vlastností by šlo udělat povrch, který bude odpuzovat libovolnou kapalinu – třeba ropu.
Zdroj: ScienceDaily
