Student World

Poslední komentáře uživatele

• 21.02.2010, 19:42 Řekl bych, že problém je v rozštěpení (odlišení) pojmů "pojem" a "mentální předtava". Konečně, je to napsané i v článku: "V mentálních procesech nejsou bezprostředně přítomné pojmy, ale spíše představy - což obnáší smyslově vnímatelné entity." Takže se tu vlastně mluví o takovémhle jevu: Žáčci dostanou písemku z matematiky a mají vyřešit příklad 2+2. Půlka třídy napíše 4, dalších pár 5, někdo 6, jiný 3 a někdo se rozpláče. Existuje samozřejmě správné řešení, které trefila zmíněná půlka třídy. Nicméně ostatní napsali v nejlepší víře výsledek nesprávný (doufají, že třeba 5, 3 nebo 6 jim zajistí fajfku u příkladu a jedničku z písemky). Zde existuje správné řešení, neboť matematika (a logika) mají definovaná pravidla, co je pravda a co ne (alespoň v příkladu 2+2). Řekněme, že příroda (vnější svět, nezávyslí na našem vědomí - nechme teď stranou Fichteho a podobné vyhrocené idealisty) je takováhle paní učitelka. Ona nám dává příklady a my je řešíme, nicméně výsledky písemky nám nikdy neřekne (jen tak nějak naznačí ve výsledcích experimentů). To jen my konstruujeme z předchozích omylů teorie popisující, jak by to zhruba mohlo být správně (jak by konstrukce obrazu našeho vnitřního světa mohla odpovídat světu vnějšímu). Teorie takové konstrukce jsou matematika a logika. Tyto ("tvrdé") vědy mají své zákonitosti, které nepotřebují vnější svět k tomu, aby prokázaly vlastní platnost. U této úvahy, myslím, skončil autor článku (i když nevím, nečetl jsem ho - přečtu si ho a pak možná přijdu celý tenhle komentář pokorně smazat) a prohlásil, že pojmy existují "nepsychologicky" - to znamená, že odpovídají vnějšímu světu, protože v rámci pravidel stanovených pro konstrikci matematicko-logických pravd o vnějším světě musí (či mohou - zmínka o lokomotivě) existovat. Popíšu to ještě jedním příkladem: Ve starověkých Athénách se potkají dva filozofové. Jeden povídá: "Pohleď, ó, Glaukóne (třeba, první, co mě napadlo), není snad z pohledu na nebe a slunce i z pohledu na kámen pod tvýma nohama i ze stylu řasení tvé tógy i z činů našich vládců zřejmé, že jednou vzejde z lidského snažení stroj, jenž bude jezdit po kolejích a bude poháněn párou?" a ten druhý se zeptá, jak to. A Glaukón mu obšírně vysvětlí, že je jasné, že Athény padnou (mají málo vojáků) a pak přijde Alexander a po něm Římani, Ježíš, renesance, vynálezy a lokomotiva - že to zkrátka plyne z logiky věci, a že se to dá vypočítat. A jsme u starého dobrého, výše zmíněného, Platóna. Jenže tohle celé je nedokazatelné. Ona objetkivní pravda totiž nezávisí na naší vnitřní konstrukci jejího obrazu. My všichni se naopak snažíme korigovat své představy tak, aby co možná nejlépe zachovávaly vnitřní konzistenci, neboť se domníváme (ano, jen domníváme), že ten vnější svět má taky nějakou vnitřní konzistenci, která je poznatelná (taková víra v antický "logos"). Ovšem to je jen víra (i když víra v opakovaně osvědčený jev) - neboť nikdo z nás nemůže opustit platónskou jeskyni svých vlastních představ o vnějším světě a podívat se, jak je to "doopravdy". Předestřený problém tedy není problém, jenž by bylo možné vyřešit bez přijetí určitých nedokazatelných předpokladů. Jedná se tedy o pseudoporblém, který nemá řešení. P.S.: V rámci logiky celého článku samozřejmě nevím, jestli je to celé, co jsem napsal, pravda, protože mluvíme o něčem, co je neprokazatelné. Popsané myšlenky se mi ale zdají "pravděpodobnější" (nenapadá mě lepší výraz) než scholasticko-realistická představa o objektivní existenci pojmů. Objektivnost pojmů: mimo psychiku, čas i prostor
• 21.02.2010, 19:35 Řekl bych, že problém je v rozštěpení (odlišení) pojmů "pojem" a "mentální předtava". Konečně, je to napsané i v článku: "V mentálních procesech nejsou bezprostředně přítomné pojmy, ale spíše představy - což obnáší smyslově vnímatelné entity." Takže se tu vlastně mluví o takovémhle jevu: Žáčci dostanou písemku z matematiky a mají vyřešit příklad 2+2. Půlka třídy napíše 4, dalších pár 5, někdo 6, jiný 3 a někdo se rozpláče. Existuje samozřejmě správné řešení, které trefila zmíněná půlka třídy. Nicméně ostatní napsali v nejlepší víře výsledek nesprávný (doufají, že třeba 5, 3 nebo 6 jim zajistí fajfku u příkladu a jedničku z písemky). Zde existuje správné řešení, neboť matematika (a logika) mají definovaná pravidla, co je pravda a co ne (alespoň v příkladu 2+2). Řekněme, že příroda (vnější svět, nezávyslí na našem vědomí - nechme teď stranou Fichteho a podobné vyhrocené idealisty) je takováhle paní učitelka. Ona nám dává příklady a my je řešíme, nicméně výsledky písemky nám nikdy neřekne (jen tak nějak naznačí ve výsledcích experimentů). To jen my konstruujeme z předchozích omylů teorie popisující, jak by to zhruba mohlo být správně (jak by konstrukce obrazu našeho vnitřního světa mohla odpovídat světu vnějšímu). Teorie takové konstrukce jsou matematika a logika. Tyto ("tvrdé") vědy mají své zákonitosti, které nepotřebují vnější svět k tomu, aby prokázaly vlastní platnost. U této úvahy, myslím, skončil autor článku (i když nevím, nečetl jsem ho - přečtu si ho a pak možná přijdu celý tenhle komentář pokorně smazat) a prohlásil, že pojmy existují "nepsychologicky" - to znamená, že odpovídají vnějšímu světu, protože v rámci pravidel stanovených pro konstrikci matematicko-logických pravd o vnějším světě musí (či mohou - zmínka o lokomotivě) existovat. Popíšu to ještě jedním příkladem: Ve starověkých Athénách se potkají dva filozofové. Jeden povídá: "Pohleď, ó, Glaukóne (třeba, první, co mě napadlo), není snad z pohledu na nebe a slunce i z pohledu na kámen pod tvýma nohama i ze stylu řasení tvé tógy i z činů našich vládců zřejmé, že jednou vzejde z lidského snažení stroj, jenž bude jezdit po kolejích a bude poháněn párou?" a ten druhý se zeptá, jak to. A Glaukón mu obšírně vysvětlí, že je jasné, že Athény padnou (mají málo vojáků) a pak přijde Alexander a po něm Římani, Ježíš, renesance, vynálezy a lokomotiva - že to zkrátka plyne z logiky věci, a že se to dá vypočítat. A jsme u starého dobrého, výše zmíněného, Platóna. Jenže tohle celé je nedokazatelné. Ona objetkivní pravda totiž (fenomenologové prominou) nezávisí na naší vnitřní konstrukci jejího obrazu. My všichni se naopak snažíme korigovat své představy tak, aby co možná nejlépe zachovávaly vnitřní konzistenci neboť se domníváme (ano, jen domníváme), že ten vnější, ten kantovský svět "věcí o sobě" (teď jsem to trochu vyhrotil...), má taky nějakou vnitřní konzistenci, která je poznatelná. Ovšem to je jen víra (i když víra v opakovaně osvědčený jev) - neboť nikdo z nás nemůže opustit platónskou jeskyni svých vlastních představ o vnějším světě a podívat se, jak je to "doopravdy". Předestřený problém tedy není problém, jenž by bylo možné vyřešit bez přijetí určitých nedokazatelných předpokladů. Jedná se tedy o pseudoporblém, který nemá řešení. P.S.: V rámci logiky celého článku samozřejmě nevím, jestli je to celé, co jsem napsal, pravda, protože mluvíme o něčem, co je neprokazatelné. Popsané myšlenky se mi ale zdají "pravděpodobnější" (nenapadá mě lepší výraz) než scholasticko-realistická představa o objektivní existenci pojmů. Objektivnost pojmů: mimo psychiku, čas i prostor