Donald Watson a jeho kolegové z University of Delaware nyní metodu modifikovali tak, že vznikají vazby C-Si. To oproti Heckově reakci zase není takový rozdíl, vždyť křemík je v periodické tabulce hned pod uhlíkem (i když bychom tuto podobnost neměli přeceňovat, viz paleta organických sloučenin uhlíku v porovnání s křemíkem).
Použitým katalyzátorem je opět palladium, reakce v laboratorních podmínkách probíhá 6-24 hodin, výtěžnost reakce má být docela velká a nevznikají při ní žádné vedlejší toxické produkty. Vazba C-Si se údajně vytvoří bez toho, aby se změnil zbytek uhlíkové sloučeniny – takže křemík takto dejme tomu můžeme přilepit třeba na cyklohexan.
Hlavní výhodou reakce je, že je hodně univerzální, tj. umožňuje vytvářet nové molekuly stavebnicovým způsobem, aniž by pro každou molekulu bylo třeba vymýšlet speciální postup. Zefektivnit by se tak mohla třeba výroba různých plastických hmot, ale i léků, respektive jejich podpůrných prostředků.
Zdroj: Phys.org (physorg.com)
Poznámky:
Ze zdroje není úplně jasné, jak reakce funguje. Pokud se nemá změnit zbytek molekuly, pak náhradou vazby C-H musí být jednoduchá vazba C-Si. Co se zbytkem vazebnosti křemíku? Lepí se k molekule např. skupina SiH3?
Druhá nejasná věc, to se v molekule při reakci budou křemíkem nahrazovat všechny vazby C-H? (Fungovalo by to vůbec z hlediska prostorového uspořádání, když atomy křemíku a vodíku mají různou velikost?)
