Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Společný předek člověka a šimpanze: mohl chodit po dvou?

Jak vypadal poslední společný předek člověka a šimpanze? Ačkoliv mezi tímto tvorem a člověkem i šimpanzem pracovala evoluce stejnou dobu, převládá přesvědčení, že se způsobem života blížil současnému šimpanzovi.

To není jen lidský předsudek („lidé se na rozdíl od šimpanzů museli ze „zvířete“ vyvinout složitými cestami“), ale takový pohled má logiku: šimpanzi opravdu připomínají zbytek lidoopů více než lidé. Na lidské evoluční linii se prostě událo více událostí. Lidé byli od hlavní populace asi nějak odděleni a začali žít namísto pralesů v prostředí savan (byť je to složitější, evoluce člověka se nemusela odehrát jen ve východní Africe), což vyvolalo odlišné selekční tlaky. Někdy se dokonce předpokládá, že i poslední společný předek šimpanze, gorily a člověka nejvíc připomínal současného šimpanze (a rovněž tak bonobo je spíše dále odvozená forma).

 

Jenže tak jasné to zase není. Molekulární data kladou posledního společného předka člověka a šimpanze do doby asi před 6 miliony let. Poslední nálezy to všechno ale pořádně komplikují: Orrorin objevený v Keni je starý právě asi 6 milionů let a podle svých objevitelů chodil vzpřímeně, i když jiní paleoantropologové o tom pochybují. Sahelantropus nalezený v Čadu byl zřejmě také bipední, což se odvozuje od tvaru lebky (nic jiného nalezeno nebylo), konkrétně umístění týlního otvoru. Jeho stáří se přitom pohybuje mezi 6-7 miliony let.

Samo o sobě není problém v tom, že bipedie se vyvíjela jako první ještě v době, kdy mozky našich předků nijak nepřevyšovaly velikostí ty šimpanzí, to se předpokládá všeobecně. Zdá se ale, že sahelantropus je stejně starý, ne-li dokonce starší, než poslední společný předek člověka a šimpanze podle molekulárně-genetických „hodin“. Co s tím?

 

Možnosti jsou zhruba následující:

– Molekulární data udávají spíše rozmezí, dejme tomu 5-8 milionů let. Pak nemáme problém (tento pohled viz v rozhovoru zde).

– Orrorin a salehantropus jsou mladší, to se ale nezdá být pravděpodobné.

– Orrorin a sahelantropus chodili přece jen po čtyřech; to se také nezdá být pravděpodobné, ale možná je to – alespoň v porovnání s dalšími úvahami – nejlepší vysvětlení problému.

– Bipedie vznikla téměř okamžitě, nějakou makromutací apod. Fakt je, že i šimpanzi (a ještě více giboni a orangutani) se na kratší vzdálenosti pohybují po dvou, takže změna byla možná „předpřipravena“. Šimpanz Oliver se v zajetí pohyboval tak vzpřímeně, že se dokonce přikročilo k testu DNA, aby se ověřilo, že je to opravdu šimpanz. Mimochodem, Dawkins zmiňuje svoji teorii, podle níž za vznikem bipedie mohl stát pohlavní výběr (jednotlivé verze teorie se navzájem nevylučují, mohl hrát roli třeba i pohlavní výběr i uvolnění ruky i lepší přehled po otevřené krajině). Mohlo jít prostě o módu, třeba o to, že samci stojící a pohybující se po dvou byli nápadnější – a právě odtud by se pak vůbec začaly odvíjet dějiny Homo sapiens.

– Sahelantropus a Orrorin nejsou z linie vedoucí k člověku. Bipedie vznikla několikrát nezávisle na sobě (právě proto, že jako „předpřipravená“ mohla vzniknout tak snadno).

– Poslední společný předek člověka a šimpanze chodil po dvou, byl člověku podobnější než současný šimpanz. Po dvou mohl chodit dokonce i poslední společný předek člověka, šimpanze a gorily. Taková úvaha působí divně, ale vyloučit to nelze. (Nakonec by poslední společný předek člověka a šimpanze mohl být i inteligentnější než současný šimpanz. Pokud opravdu gorila je odvozenější než šimpanz, a pokud opravdu platí, že je méně inteligentní než šimpanz – a není to pouze problém toho, že se s ní hůř experimentuje – pak vidíme, že i mezi lidoopy může vývoj vést ke snižování inteligence.)

Několik úvah na toto téma viz také článek Proč člověk vznikl jen jednou.

 

Dawkins v této souvislosti zmiňuje i teorie, podle které hlavní evoluční změnou mezi člověkem a lidoopy je neotenie. Jsme jakoby šimpanzi, kteří nikdy nedospějí, nebo alespoň dospívají pomaleji, proto nám déle roste mozek atd. Aldous Huxley napsal této souvislosti dokonce bizarní povídku o objevu prostředku proti stárnutí. Člověk, který ho použil, pak nestárl, ale namísto toho ve věku 200 let nakonec „dospěl“ a proměnil se v čtyřnohého chlupatého tvora :-).

 

Zdroj: Richard Dawkins: Příběh předka, Academia, Praha 2008

 

 

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru