Redakční poznámka Pavel Houser: Následující text zveřejňujeme jako "dopis čtenáře" prakticky bez úprav. Těch by se přitom dala udělat celá řada jak po stránce věcné, tak i formální; problémem je, že není úplně jasné, zda/kdy se jedná o "popis stavu" nebo "návrhy na řešení". Nakonec je problémem i samotná terminologie. "Kvalita" genu lze totiž z jedné strany posuzovat prostě tak, že je odpovídající době přežití genu a jeho zastoupení v populaci/počtu kopií. Potom se nedá mluvit o dysgenice, ale prostě o tom, že dnes působí jiné selekční tlaky než v době lovců mamutů.
Pokud je např. v následujícím textu věta: "Tím dochází k přesně opačnému poměru, než jaký je cílem evoluce: úspěšní jsou v soutěži méně úspěšní." lze samozřejmě zpochybnit metaforu o cílech evoluce, ale také samotnou logiku – úspšení jsou (evolučně) definováni prostě tím, že předají geny do další generace, ničím jiným (peníze, vzdělání, odolnost k chorobě, zdraví, schopnost lovit mamuty či subjektivní pocit štěstí jsou v tomto pohledu prostě prostředky používané k lepšímu rozmnožení – a nic víc – a tečka).
Věc má ovšem (a to je i důvod zveřejnění textu) i svoji zcela praktickou stránku. "Špatný" gen je z praktického pohledu na věc prostě takový, který svému nositeli působí zbytečné utrpení (opět, pravda, poměrně vágní definice). Navíc je jasné i to, že společnost tvořená lidmi zcela odkázanými na péči svého okolí může fungovat jen s obtížemi.
Komentář čtenáře následuje:
Obyvatelé států, sdílejících moderní západní kulturu, jsou zvyklí nahlížet na svůj model společnosti a soubor psaných i uzákoněných socio-kulturních zvyklostí jako na vrchol současné civilizace a přirozený, v daných podmínkách nejlepší ze všech světů. Sociologické problémy nerovnováhy generací, počtu rozvodů, individuálního stresu a depresí, degradací morálního vědomí a celkového pnutí ve společnosti jsou vysvětlovány jako následek nového, rychlého životního stylu. Svůj zajímavý pohled na sociální zdraví a normy naší kultury však nabízí vědní obor sociobiologie, zkoumající lidské chování v kontextu neošálitelného procesu evoluce, kterým člověk a jeho předci prošli. Leckterá zjištění jsou více než překvapivá…
Touto úvahou nehodlám podpořit novou módní vlnu sebekritiky západní společnosti (a už vůbec ne v souvislosti s jakýmikoliv politickými událostmi), v řadě případů je možné dojít ke zjištění, že přes všechny nedostatky je opravdu naše konkrétní řešení nejlepším z nabízených. Není nicméně těžké při pohledu na dosavadní vývoj prostředí lidských vztahů a demografické statistické ukazatele dojít k podezření, že je snad místy v naší společnosti něco špatně (jistě, to není problém i u jiných kultur a v jiném čase – přiznejme však, že ty nás v tomto případě ani tolik nezajímají, snad jen jako ilustrační pomůcka) Zaujala mne jen možnost využití poznatků sociobiologie (evoluční psychologie, neodarwinismu) k vysvětlení některých procesů v sociokulturní sféře, jež nás dnes obklopuje. Významným pomocníkem mi v tomto bude kniha Roberta Wrighta Morální zvíře a její citované prameny, kterou můžu doporučit i čtenáři sociobiologie neznalého jako mimořádně podnětný zdroj psychologických úvah.
Uvedu tedy několik jevů, u kterých se takřka cílená dysgenika jeví jako obzvlášť nápadná a pokusím se zamyslet, nakolik je jejich hrozba skutečná a nabízí-li se případně alespoň rámcově jejich přijatelné řešení.
Pozn.: Přístup celého textu spočívá v pohledu na člověka jako tvora, jenž prošel stejnými mechanismy přírodního výběru jako všichni ostatní živočichové. Jeho mozek, vědomí, city i morální cítění jsou potom nikoliv prostředky, jak se od evolučních principů (přežít a co nejvíce se rozmnožit) osvobodit, ale naopak nástroj k tomu, abychom to dělali mnohem účinněji a vynalézavěji.
Vycházíme-li pak např. z pravidla, že zájmem muže je navazování co nejvíce sexuálních kontaktů a zájmem ženy je vysoká obezřetnost a vybíravost, popisujeme tím jen obecné základní principy z hlediska přirozeného výběru, nikoliv model chování aplikovatelný na každého jedince. Lidské uvažování je komplikované a nepřímočaré a velká část jeho smyslu je řízena podvědomím (na což narazil už Freud). Někde na samých základech je však postaveno na stejných cílech, které sleduje i poslední muška octomilka.
Klesající porodnost a zvyšující se věk novomanželů
Tento trend je v současnosti asi nejvíce patrný a nejsnáze přijatelný jako negativní. Průměrná porodnost za posledních pět let v zemích západní a střední Evropy, USA i Japonska klesla pod 2,0, což je pod úrovní prosté reprodukce obyvatelstva a vše nasvědčuje tomu, že bude dále klesat. Současně se zvyšuje věk, ve kterém muži i ženy vstupují do manželství [1]. Tyto změny přitom probíhají v západní společnosti od počátku 70. let. Může se zdát, že třicet let není z hlediska doby, po kterou evoluce na člověka působí (statisíce až miliony let), příliš zaznamenáníhodná. Změny však ve společenství lidí působí okamžitě a stejně rychle přichází do rozporu s mechanismy, které si lidé nesou od úsvitu věků.
Problémy proto na sebe nenechaly dlouho čekat. Z pohledu genetického zájmu mužů i žen není příliš rozumné plození potomků i uzavíraní svazků s partnery odkládat. Tato strategie má opodstatnění jen v určitých podmínkách, kdy např. není dostatek volných a vhodných partnerů či zdrojů pro uživení dětí. V moderní době přichází toto chování ke slovu v socioekonomickém prostředí, ve kterém je sice sociálně uzákoněna vyšší hodnota manželského svazku, avšak zároveň je díky stále volnějšímu povědomí o jeho výhodách (zejména z ekonomických důvodů) a toleranci k morálně neodpovědnějšímu chování výhodnější tento svazek oddalovat (viz další část, Společensky uzákoněná monogamie).
Ve skutečnosti se totiž lidé chovají dál zcela podle evolučních pravidel, jen se naučili "podvádět." Společnost poskytuje více možností svobodným lidem a manželství je podvědomě chápáno jako instituce, u jejíhož prahu končí většina individuálních svobod. Věk, ve kterém je navazován první sexuální kontakt, proto klesá a zároveň je oddalován okamžik vstupu do manželství (tendence "dostatečně si včas užít"). Jenže mechanismy evoluce se vyvinuly v úplně jiných podmínkách, nemohly "vědět", že bude existovat něco jako antikoncepce.
Toto klamání přirozeného výběru by samo o sobě nebylo na závadu, v podmínkách nových způsobů seberealizace však dochází k jevu, kdy společensky lépe hodnocení a movitější jedinci odsouvají okamžik pro potomky stále dál ve prospěch dalšího zvyšování svého hodnocení, sebevědomí i postavení a tím své hodnoty na partnerském trhu. Přitom za původních podmínek by neměli potíže s nalezením stejně dobře postavených protějšků a byli by pravděpodobně úspěšnější v šíření svých genů prostřednictvím potomků. Zároveň muži a ženy na manželském trhu méně hodnocení si nemohou "dovolit" zvyšovat svoji cenu a uzavírají svazky dříve, stejně jako dříve přivádí na svět potomky. Tím dochází k přesně opačnému poměru, než jaký je cílem evoluce: úspěšní jsou v soutěži méně úspěšní. Ano, v jinak postavených podmínkách pro úspěšný život stále vítězí. Avšak tyto podmínky neřídí kvalitu společnosti o několik generací dále, narozdíl od podmínek přirozeného výběru.
Co by mohlo být řešením tohoto stavu?
Pochopitelně se nabízí změna morálního prostředí, což je však zřejmě záležitost příliš komplexní, než aby mohla být očekávána optimisticky brzy. Cíleně ovlivnit atmosféru společnosti, tvořenou množstvím kulturních, socioekonomických a jiných tradic, zákonů a vazeb, je sotva úkol pro jednu generaci. Je také otázka, zda je to vůbec možné, má-li být změna trvalejšího charakteru, musí přijít "po svých," přirozeně. Existují studie, uvádějící, že vlny uvolněného morálního přístupu se střídají ve vlnách s partnerským konzervatismem [2]. Dlouhodobé převážení jednoho postoje přitom vždy působí jako spouštěč přitažlivosti chování opačného. Wright uvádí příklad, že "klesající porodnost způsobí za dvacet let větší počet jedenadvacetiletých než osmnáctiletých, dvaadvacetiletých než jedenadvacetiletých a tak dále. Protože muži si většinou berou mladší ženy, znamená to přebytek mužů na manželském trhu. Muži mohou na nedostatek partnerek odpovědět větším sklonem k monogamii a menším sklonem k záletnictví, ženy si budou vědomy své větší hodnoty na trhu a budou méně tolerovat sex bez závazků. Existují velmi nepřímé důkazy, že tento mechanismus pomohl zastavit růst rozvodovosti v polovině osmdesátých let." [3] Zásadnější proměna rodinného přístupu je však otázkou spíše na dlouhá desetiletí a nezbývá než doufat, že aktuální výkyv nebude výjimkou ve svém návratu. Nedá se říci, že by společnost sdílela se současným stavem mnoho spokojenosti.
Společensky uzákoněná monogamie
Monogamii by pravděpodobně málokdo podezříval ze sabotáže lidské prosperity a morální pevnosti společnosti. Zejména díky vlně snah feminismu (ovšem mnohdy zcela oprávněných) jsme se naučili vnímat ji spolu s dostupnou možností rozvodu jako základní pilíř rovnosti pohlaví i rodinného štěstí. Mohlo by se zdát, že párová vazba je zcela přirozená věc (přestože těžce vydobytá moderním věkem) a že je vrcholem vývojové pyramidy partnerského uspořádání. To však není tolik jisté. Mezi evolučními psychology se šíří myšlenka, že mužská psychika není celoživotní monogamii uzpůsobena a i psychika ženská jí v moderní společnosti trpí. Není sporu o tom, že prostředí, ve kterém dnes žijeme, je z pohledu milionů let vývoje člověka více než nezvyklé a nové. Je jen otázkou, jak na ně náš mozek bude reagovat; těžko však věřit tomu, že by lovci a sběrači před dávnými věky trpěli stejným množstvím psychických poruch a chorob jako moderní člověk. Konkrétně k monogamii Wright uvádí, že naprostá většina současných nebo historických společností, ze kterých máme antropologické údaje, 980 z celkového počtu 1154, dovolovala mužům více než jednu manželku [4].
Odhlédneme-li však od vlivu monogamie na psychiku jednotlivce, zůstává tu její dopad na společnost jako celek. Polygynní vazba [5] je přirozeným uspořádáním manželského trhu ve společnosti, kde jsou nerovnoměrně rozděleny zdroje a přístup k nim. Jedinec s vyšším socioekonomickým postavením a tedy i cenou na tomto trhu získá více příležitostí k potomkům, protože bude přitažlivý pro potenciální partnerky jako vhodný otec jejich dětí. Méně přitažlivý muž v tomto smyslu tolik příležitostí a partnerek nezíská – v dlouhodobém měřítku se budou prosazovat geny úspěšnějších. Uměle ustanovená monogamie se objevuje jen v prostředí, chudém na zdroje (nikdo nezíská výraznější převahu) Evoluční biologové se v této souvislosti zamýšlí, kde se tedy vlastně v průmyslových společnostech monogamie vzala – po většinu doby její zákony přece určovali muži a byli by sami proti sobě, kdyby si tuto výsadu odepřeli. Jako jedna z odpovědí se nabízí jakýsi nevyřčený kompromis mezi muži: ti úspěšní se vzdali polygamie tak, aby i méně úspěšní měli přístup k manželkám za cenu toho, že tito nebudou ohrožovat stabilitu společnosti. Pochopitelně ne nějakým jednáním u kulatého stolu, ale postupným uspořádáním poměrů (na tomto místě nezapomeňme, že i lidská psychika a většina jejích podvědomých pochodů je z pohledu neodarwinismu produktem i nástrojem evoluce a jejích záměrů) Tím ovšem dochází k porušení eugenicky pozitivního schématu: všichni mají rázem stejné příležitosti k předávání genů. A skutečně lze podobná varování v některých starších pracích sociobiologů nalézt. Naštěstí to ale není tak horké, jak na první pohled vypadá.
Naše společnost jistě není rovnoměrně rozvrstvená, co se bohatství týče, takže ve stavu společensky uzákoněné monogamie přichází ke slovu různé kličky, jak tuto překážku kompenzovat. Jednou z nich je např. věno (v naprosté většině polygynních společností věc neznámá): úspěšný muž tak defacto získává "odškodnění," že se spokojí s jednou manželkou. Tou druhou fintou je ovšem přístup, vedoucí k nepříliš pozitivnímu stavu západních společností posledních desetiletí. Je jí postupná monogamie, tedy využívání snadné možnosti k rozvodu ze strany mužů (či žen, iniciovanými nespokojenými muži) k polygamii v čase. Ačkoli by bylo značně krátkozraké považovat tento trend za převažující výhodu, z hlediska monogamní dysgeniky se jedná o jedno z řešení. Bohužel, patrně za příliš vysokou cenu. V polygamních společnostech si může další manželku dovolit jen ten, kdo zároveň dostatečně zaopatří ženu a děti předchozí. Tím je zároveň zajištěno, že právo polygamie nebude uplatňováno výrazně často. V západních státech je však varující počet rozvedených žen s dětmi, které si rozvodem značně pohoršily, zatímco rozvedení muži si spíše až na výjimky rozvodem polepší – a získají svobodu i s výhodami pro další svazek.
Tím vším nechci působit jako zastánce polygynie. Bohužel je zřejmé, že argumenty feministek pro monogamii jako prvek zajišťující rovnoprávnost mužů a žen nemají v sociobiologii oporu. Vždy se volí buď mezi rovnoprávností pro muže (monogamie, tedy rovný "přístup k ženám") nebo pro ženy (polygamie, tedy rovný přístup žen k zajištění partnery) Současný stav, tedy monogamie se snadným přístupem k rozvodům, je však ze všech možností nejhorší, protože jí trpí největší bohatství pro muže i ženy (v tomto se s evolucí shodnou), tedy děti.
Vyspělá lékařská péče
Toto je bezpochyby nejkontroverznější část možných eugenických úvah. Zatímco v předchozích případech jsme hovořili o společenských trendech, vzniklých jako druh adaptace na nové podmínky a ne vždy tím optimálním způsobem, schopnost pečovat o druhé a vysoké projevy altruismu je evoluční zbraň, kterou vědeckotechnickým vývojem rychle dovádíme k vyšší a vyšší dokonalosti. Lékařskou péči jako takovou však teď na mysli mít nebudeme, spíše tu, která umožňuje vracet vadné geny "do oběhu," tedy potlačující přirozenou selekci genů, způsobujících nemoci či nejrůznější poruchy.
Řadu neduhů, spojených se stářím, můžeme považovat za jakési "naplaveniny" chyb ve vlnách vývoje, na které už evoluce nemůže účinně dosáhnout. Králík, narozený s ostře červenou srstí by zřejmě mnoho příležitostí k rozmnožení nedostal. Selekce, probíhající na úrovni nositelů nevhodných vlastností (genů), však již příliš neovlivní šíření nějaké (geneticky disponované) choroby stáří, protože její nositel už zřejmě svoje geny stihnul předat dál. Od doby, kdy se v původním prostředí člověk dožíval 30 let, se však přece jen mnohé změnilo. Řadu chorob a dysfunkcí, které by dříve svého nositele spolehlivě zabily či mu alespoň ztížily jeho uplatnění, dnes umíme léčit a dát člověku šanci žít pohodlně dál i s možností "něco" tu po sobě ještě nechat. Pokud se vám tato hrozba zdá snadno zanedbatelná v poměru s přínosem, který nám medicína přináší, pak máte velký kus pravdy – je však zároveň dobré si uvědomit, že počet těchto nemocí roste a bude růst stále víc s tím, jak se bude stále víc prodlužovat průměrná délka života a posouvat věková hranice pro přivádění dětí na svět, což platí zejména pro muže. V ČR např. trpí aktuálně každý druhý člověk nadváhou, která je sice polygenního charakteru (zčásti podmíněná geneticky, vyžaduje však souhru vnějších podmínek), avšak podmínky pro její rozvoj jeví dlouhodobou tendenci hrát jí nepříjemně do karet. To samé platí pro cukrovku, některé druhy rakoviny, arterosklerózu či duševní choroby jako deprese, schizofrenii nebo alkoholismus. Za pozornost jistě také stojí nenápadný, avšak prokazatelný vzestup nemocnosti dětí a výskytu alergií či astmatu u stále širší části populace.
Řešení je zde pochopitelně uvažovatelné spíše v teoretické rovině, nikdo nepochybuje o nesouměřitelně větší položce zisků v péči o nemocné. Je tu však přecejen jedna možnost, jak stranu vedlejších ztrát snížit, a tou jsou genetické manipulace. Nepreferuji zásahy do dědičného kódu nenarozeného plodu, ale spíše přesné a ověřitelné opravy u dospělých jedinců, kde mohou prokazatelně pomoci, což již dnes není zdaleka nemyslitelné. Naopak by mohly přinést naději pro jejich kvalitnější život poté, co jim byl jen o něco nenápadnějším způsobem prodloužen. Pokud jsme totiž obešli a vyloučili ze hry miliony let osvědčené mechanismy pro udržení kvality lidského genomu, bez umělých zásahů se dříve nebo později neobejdeme. Bez přijatelné míry bezpečnosti a ověřitelnosti jejich provedení však zatím zřejmě budeme daň v podobě narůstajícího počtu onemocnění nuceni ještě na čas přijmout.
Jistě by se dala nalézt a posoudit další místa, kde moderní společnost přistupuje sama k sobě potenciálně dysgenicky, např. v péči o nenapravitelné zločince, psychopaty, alkoholiky a drogově závislé, v sociální politice bonifikace neúspěšných atd. Cílem není snaha dokázat, že všechny tyto fenomény jsou špatné jen proto, že jdou proti záměrům přirozeného výběru. Ten nemá o lidském štěstí ani správnosti jednání v dnešní společnosti žádné "ponětí", ustanovil se v původním prostředí dávného společenství lovců a sběračů o relativně malých skupinách lidí s úplně jinými sociálními vazbami. Na druhou stranu právě proto, že nejsme vybaveni pro život v přeplněných městech, obklopeni lidmi, které neznáme, žijíce v párových vazbách a řešíce úplně jiné problémy, než pro které máme evolucí "vypilované" zbraně, může vznikat tolik psychických problémů i u lidí, kteří jinak žijí klidným a spořádaným životem. Lepší poznání těchto mechanismů nám pak může pomoci novým pohledem, odhalujícím rozpor mezi lidskou přirozeností a dnešními podmínkami. Jejich řešení bude brzy potřebovat pomoc ze všech stran lidského vědění.
Poznámky:
[1] Průměrný věk těchto mužů v patnácti evropských zemích vzrostl od roku 1980 do roku 1999 o 4.3 roku (z 26 na 30,3), u žen pak o 4,8 roku (z 23,3 na 28,1). Zdroj: Eurostat
[2] Robert Wright, Morální zvíře (MZ), str. 139
[3] MZ, str. 390
[4] MZ, str. 91
[5] Polygynní vazba je označení stavu, kdy jedinci obou pohlaví mohou žít s více partnery pohlaví opačného. Polygamní je pak její podskupina, znamená, že jeden muž může vlastnit více manželek. Obdobně v polyandrických manželstvích se více mužů dělí o jednu ženu (i takovéto společnosti v uvedené antropologické databázi můžeme najít, tvoří však jen půl jejího procenta)
