Evoluce bez přírodního výběru: vybírá prostředí jedince, nebo jedinci prostředí?

Biologie |

Jak podle Dovera vzniklo třeba oko? První krok na cestě k oku byla dejme tomu nějaká drobná změna, která neměla sama o sobě žádný význam. Některé organismy se pak ale dostaly do prostředí nebo zkusily způsob života, kdy mutace přinášela výhodu.




Gabriel Dover, genetik z Cambridge, přišel se zajímavým pojetím evoluce, v němž se do značné míry ztrácí, respektive modifikuje role přírodního výběru. Organismy/druhy v Doverově pojetí nejsou ani tak produktem přizpůsobení prostředí, ale spíše prostředí „se přizpůsobuje“ organismům. Tím je míněno, že organismy si podle něj z palety možných pozic v ekosystému vybírají tu, která jim nejlépe vyhovuje.

To zní poněkud zmateně, takže snad stojí zato uvést polopatičtější vysvětlení, jak že si to Dover představuje. V jádru jeho uvažování jsou neutrální mutace, které se populací šíří spíše náhodnými posuny než adaptivně (proč ne). Jenže podle Dovera jsou tyto jevy odpovědné i za vznik adaptivní složitosti. Jak to? Jak podle Dovera vzniklo třeba oko?
První krok na cestě k oku byla dejme tomu nějaká drobná změna, která neměla sama o sobě žádný význam. Některé organismy se pak ale dostaly do prostředí nebo zkusily způsob života, kdy mutace přinášela výhodu. Nicméně se nedá říct, že by se mutace rozšířila proto, že byla adaptivní – rozšířila se náhodou a kdyby se místo ní jinou náhodou rozšířila nějaká jiná, pak by se pro ni opět našlo uplatnění. (Kdyby oko třeba vidělo v infračervené oblasti, vlastníci oka by začali žít trochu jinak, ale také by to mohlo fungovat.) V každém kroku adaptace směrem k oku se evoluce mohla vydat prakticky libovolnou jinou cestou. Mutace se tedy podle Dovera rozšíří náhodou nebo z nějakých vnitřních genetických/biochemických důvodů – a když už se rozšíří, nějaké uplatnění se pro ni najde.
V čem je problém téhle zdánlivě chytré představy? Je tu přece analogie – dejme tomu, že máte-li šikovné prsty, v rodině evolučních biologů bude taková mutace k ničemu, ale prostě se pokusíte najít prostředí, kde vám to bude k výhodě. Třeba začnete hrát na klavír nebo krást peněženky. Kdybyste místo toho měli okouzlující úsměv, stanete se politikem nebo sňatkovým podvodníkem. Organismy budeme namísto výsledků trpných sil chápat jako jedince usilující o vlastní štěstí, trochu podobně některým ekonomickým teoriím.
Jenže tady už je vidět potíž: ne pro všechno se najde uplatnění, druhy přece také vymírají. Stejně tak ne pro každou vlastnost, respektive kombinaci vlastností se najdete uplatnění v lidské společnosti.
Proti celé představě mluví především matematika. Dejme tomu, že ke vzniku oka bylo potřeba 1000 mutací. Opravdu by v každém kroku existovalo nějaké vhodné prostředí, kdyby došlo k mutaci jiného druhu? To by oněch prostředí muselo být 2 na 1000 (i pokud by v každém okamžiku mohlo nastat větvení jen do 2 různých cest), což je více než počet atomů ve známém vesmíru. „Prostředí“ by tedy muselo být menší než atom. Výsledky se moc nezmění, ani kdyby oko vzniklo jen 100 mutacemi.
Jakkoliv tedy může být Doverova představa v něčem inspirující, převrátit přírodní výběr na hlavu takto nejde; samotný přírodní výběr tento problém nekonečného větvení nemá, protože v jeho rámci je většina větví ihned odsekána. Tolik kritika Richarda Dawkinse ve Slepém hodináři.

Zdroj: Richard Dawkins: Slepý hodinář, Paseka 2002








Související články




Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.