Evoluční teorie stárnutí říká zhruba tolik: Gen, který poškozuje tělo v pozdním věku, nemůže být selekcí de facto vyřazen. Zvlášť když vzhledem k vícenásobnému účinku většiny genů dává například reprodukční výhodu ve věku dřívějším…
Jak doslova tvrdí Steven Austad: “Mutace, způsobující našemu tělu škody v pozdním věku, se v lidském genomu nashromáždily za sta a tisíce generací tak, jako se na pobřeží nahromadí harampádí vyplavené mořem.”
(Zdroj: Steven Austad: Proč stárneme, Mladá fronta, Praha, 1999)
Problém si však přece jen zasluhuje rozsáhlejší diskusi:
– Samci se mohou rozmnožovat v téměř libovolném věku, takže vyšší dožití je pro ně reprodukční výhodou.
– Samice některých druhů (nejen člověka, ale i některých lidoopů či velryb) se dožívají menopauzy. Z hlediska genů již toto období nepřináší žádný primární prospěch. Proč potom nežít ještě déle?
– "Standardní" výklad tvrdí, že i starší jedinci pomáhají svým dětem a tedy i svým genům – u lidí například péčí o vnoučata. Proto se "vyplatí" dožít věku, v němž už neprobíhá reprodukce. Jak to, že v minulosti tedy neprobíhala selekce na vyšší věk, respektive neprobíhala dostatečně?
Celkově se zdá, že v situaci, kdy jedinci stejně hrozila "nepřirozená" smrt působením infekčních chorob, hladu, zimy či zranění, k přirozené smrti téměř nedocházelo – a právě proto proti ní nepůsobila výrazná selekce. S těmito genetickými důsledky se musíme potýkat dosud, ač se původní podmínky mezitím změnily. Ovšem výrazná selekce proti kratší délce života stále nepůsobí.
Austad uvádí, že nakonec by jedinou "evoluční" cestou, jak se s geny urychlujícími stárnutí postupně vypořádat, bylo rozmnožovat se až ve vyšším věku. V praxi neproveditelné a spojené i s celou řadou jiných problémů (jak ve stáří někoho vychovávat, s věkem matky přibývá možnost poškození plodu, pravděpodobnost, že matka či dítě zemřou při porodu atd.). V boji se stárnutím se tedy logicky musí postupovat jinak.
Lze říci, že prostě výhody "dožití nad věk X" nebyly dostatečně velké na to, aby převážily nad okamžitými efekty. Z toho nicméně stále nevyplývá, proč nebyly vybrány (přece jen alespoň o maličko výhodnější) geny se stejným účinkem v mladém věku, ale bez negativních účinků ve stáří. Zde bychom zřejmě museli počítat s různými evolučními omezeními, eventuálně argumentovat (spíše intuitivně) tím, že prostě "nelze mít všechno". V určitých podmínkách se více vyplatí investovat do rychlejšího rozmnožování než do imunitního systému.
Nové "geny pro stárnutí" se do populace taktéž dostávaly účinkem neutrálních mutací – ve svém účinku ovšem ono neutrální znamená spíše záporné. (tento argument ale platí pro sice rozšířené, přesto však menšinové škodlivé geny, které vznikají mutacemi rychleji, než je vyřazuje selekce; pro jevy typu stárnutí to asi tak docela neplatí, stárneme totiž všichni)
