Student World

Kniha argentinského meteorologa a klimatologa Vincente Barrosa, jejíž český překlad vydala Mladá fronta, dobře ukazuje úskalí, do kterých se zaplétá současná diskuse o klimatických změnách.
Barros, spolupracující hlavně s Mezivládním panelem pro změnu klimatu (IPCC), na úvod píše, že se pokusí představit pohled „suché a objektivní“ vědy. Samozřejmě se mu to moc nedaří, a to i když pomineme jeho občasná mravoučná kázání proti konzumu (oproti hrůzám produkovaným třeba Al Gorem se ovšem drží v rozumných mezích), která jsou nenormativní vědě dost vzdálena. I objektivní čísla lze totiž interpretovat všelijak. Představte si, když se zjistí, že „přírodní katastrofy“ působí čím dál větší škody. Svědčí to skutečně o tom, že se s klimatem děje cosi nedobrého? Na druhé straně: není to prostě tím, že přibývá lidí a území je hustěji zalidněno? Že svět je stále bohatší (dokonce i třetí svět), a proto jsou i škody na majetku vyšší? A že koneckonců jsme s katastrofami na druhém konci světa více konfrontování díky globalizovaným médiím? Tak nějak argumentuje Bjorn Lomborg.
Samozřejmě by bylo ideální rozlišit objektivní vědu od postojů politických či ideologických, zrovna v oblasti klimatologie je to ale v tuto chvíli dost obtížné. Proto lze jen doporučit, aby si čtenář položil Globální změnu klimatu právě vedle Lomborgova Skeptického ekologa, který zastává názory de facto opačné (autor této recenze se netají viděním světa lomborgovskými brýlemi). Zatímco Barros je třeba proponentem Kjótského protokolu, experti kolem Lomborga v rámci Kodaňského konsensu prohlásili Kjóto za jednu z nejhorších možných investic vůbec (srovnatelně neefektivní je snad jen boj s mezinárodním terorismem); spolyká značné prostředky a nevyřeší nic, na rozdíl třeba boje proti AIDS nebo zajištění dostatku pitné vody.
Diskuse o globálním oteplování se, pokud pomineme nejasnosti o tom, co se vlastně děje, často redukuje na otázku, nakolik jsou klimatické změny výsledkem lidské činnosti. Jednotlivé vlivy se pak vyčíslují různými procenty, čemuž se věnuje i Barros. To je ovšem přístup trochu zavádějící – i pokud lidmi produkované skleníkové plyny změny nenastartovaly, samo o sobě by to ještě argument nebyl. Ani do kotle, který rozpálil někdo jiný, totiž rozhodně nemá smysl palivo přisypávat. Problém je spíše v tom, že navrhované „utlumovací“ řešení je drahé a skoro k ničemu, tedy prostě neefektivní. Nicméně buď jak buď, proponenti lidského zavinění globálního oteplování jsou často ti samí, kteří před 30 lety strašili, že jsme způsobili dobu ledovou…
Proti téměř každému názoru, který autor Globální změny klimatu staví jako „kanonický“, existují ve vědě ve skutečnosti i pohledy opačné. Třeba v pojednání o skleníkových plynech se opomíjí role vodní páry, tohoto asi vůbec rozhodujícího, byť komplikovaně působícího faktoru. Spíše zmatené jsou i Barrosovy úvahy o odlesňování. Lesů celosvětově ve skutečnosti přibývá (alespoň pokud za les pokládáme i ten uměle vysazený), takže souvislost mezi mýcením tropických pralesů a klimatickými změnami je dost nejasná – možná je tomu spíše naopak, že totiž klimatické změny ohrožují pralesy (kvůli vysychání). A to ještě pomíjíme, že „problém pralesů“ je do značné míry mediálně-ochranářskou bublinou.
Taktéž tvrzení o tom, že teprve nyní člověk výrazně ovlivňuje klima, je hodně sporné: podle jiných teorií začalo globální oteplování už s příchodem zemědělství, především s pěstováním rýže na zavlažovaných polích (produkce metanu, která nás možná ochránila od pádu do další doby ledové). „Pouštní“ charakter Austrálie je do značné míry důsledkem dávného vypalování atd. Takže argumentovat lze i tak, že na ovlivňování klimatu není nic divného nebo samo o sobě znepokojujícího, činili jsme tak vždycky.
Barros přiznává, že oteplování má i své pozitivní dopady, třeba na zemědělství mírného pásma. (Lomborg v této souvislosti rovnou tvrdí, že vyspělým zemím může klimatická změna dokonce prospět – to ovšem zase asi nezohledňuje, kam by směřovaly rozsáhlé migrace ze zemí postižených.) Sympatické je, že kromě moralizování se Barros pokouší ukázat, jaké technologie nám mohou napomoci; budou to koneckonců právě nové technologie, které určí budoucí podobu světa. Bohužel je zde ale autor dosti nekonkrétní, což mu lze jako klimatologovi samozřejmě odpustit. Bylo by ovšem zajímavé podat výčet celé řady futuristických projektů, obří solární komíny, elektrárny na oběžné dráze… Barros se také obecně zmiňuje o biotechnologiích, jako čert kříži se už ale vyhýbá označení GMO. Pravděpodobně nechce ztratit přízeň určité skupiny posluchačů. Fakt je, že zatímco v oblasti klimatologie je činnost OSN dost sporná, pod patronací této organizace současně probíhá řada zajímavých projektů, které zprostředkovávají GMO šité na míru zemím třetího světa.
Dosti zkratkovité jsou podle mého názoru Barrosovy historické paralely. Proč vymřeli Vikingové v Grónsku, zatímco okolní Eskymáci ochlazení v cca 14. století přežili? Barrosova odpověď: poněvadž Vikingové byli jednostranně posedlí svým křesťanským náboženstvím. Z toho pak vyvodí, že nám zase hrozí kolaps, protože jsme jednostranně posedlí – ekonomikou (proč ne naopak třeba apokalyptickým vnímáním světa?). Mimochodem, ono období kolem roku 1000, kdy bylo výrazně tepleji než dnes a Vikingové v Grónsku prosperovali, se zatím často označuje za klimatické optimum; pravděpodobně se ten výraz stane politicky nekorektním.
Trochu sporné je i autorovo tvrzení, že vyspělejší/složitější společnosti jsou proti klimatickým výkyvům odolnější. Těžko říci, obligátní metafora ukazuje, že složitější systém se může porouchat mnohem více způsoby (srovnejte počítač a kladivo). Svět propojený vzájemnými vazbami, např. obchodem, může být ve skutečnosti velmi zranitelný. V této souvislosti se uvádí třeba rozsáhlý kolaps evropského systému dodávek energie, který byl vyvolán pádem jediného stromu na elektrické vedení a následnou dominovou sérií kladných zpětných vazeb. Oproti tomu samozřejmě stojí více prostředků/technologií, které má vyspělý svět k dispozici.
Také by určitě stálo za úvahu, zda hrozbu představují klimatické změny jako takové, nebo spíše naše neadekvátní reakce na ně. Protože stejně přesně nevíme, co přijde (opravdové katastrofy přicházejí neočekávaně) a odkud se problém vynoří, je snad nadějnější úplně jiný přístup: nesnažit se ani tak ovlivnit přírodní procesy, ale spíše investovat do odolnosti společnosti vůči výkyvům, ať už budou jakéhokoliv typu. A že takové výkyvy přijdou, je téměř jisté – nejen klima se mění odedávna. Těžko třeba ovlivnit tsunami, katastrofa z východní Asie padá ovšem na vrub nefunkčního monitorovacího systému. Různá monitorovací opatření se nadto nezdají ani příliš nákladná, alespoň pokud je srovnáme s celosvětovým přiškrcením průmyslu.
Podobně jako v případě Lomborgova Skeptického ekologa nechal český vydavatel ke knize rozumně napsat doslov, který se knihu pokouší zasadit do širšího kontextu. A tak zjistíme, že mnoho takzvaně extrémních klimatických jevů se zde děje odedávna – výskyt tornáda zaznamenal už Gregor Mendel. Také je zde ukázána slabina „globálních“ předpovědí, ze kterých ve skutečnosti nic moc nevyplývá o tom, jak se budou vyvíjet klimatické podmínky lokální, které nás v české kotlině samozřejmě zajímají především. Protože nakonec nám nejde ani tak o to, jak si „poradí příroda“ (nějak jistě ano), ale co to bude znamenat pro nás.

Vincente Barros: Globální změna klimatu, Mladá fronta, Praha 2006, překlad Petr Pšenička, doslov Jaroslav Rožnovský, 168 stran, 199 Kč

Dále viz:
Hrozbou nejsou ani tak klimatické změny, ale naše reakce na ně
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/90FF5A093C40E298C1256F82004F30D7

Průmyslovým zemím může globální oteplování prospět
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/B8DC7DE4236D0AA4C125714A0039907E

Ochrana pralesů ubírá prostředky potřebnější jinde
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/6A07F301B47E9234C12572130050FB52

Proč by si měl každý ochránce přírody přečíst Lomborga
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/F4FCCA50ABD76999C125714E0069021D

autor Pavel Houser