Student World

Změny ekosystémů v USA v posledních zhruba 150 letech způsobily, že kojoti se ze své původní domoviny především v suchých oblastech jihozápadu rozšířili na mnohem větší území. Přitom se mnohde zkřížili s vlky.

Genetické analýzy kojotího trusu, které provedli vědci z Smithsonian Conservation Biology Institute Center, potvrdily, že ke křížení docházelo především daleko na severu – až v oblasti Velkých jezer na hranicích USA a Kanady. Odtud se pak migrační vlna kojotů vydala mj. zase na jih a zanesla vlčí geny až do Virginie a Severní Karolíny. Sem se současně dostali kojoti migrující z jihozápadu USA víceméně „po rovnoběžce“, ti ale skoro žádné vlčí geny nemají.

V oblasti Velkých jezer jsou dnes vlci prakticky vyhubeni, genetickou analýzu bylo proto třeba provést na základě porovnání s DNA místních vlčích fosilií. Vlci normálně kojoty loví jako kořist, ale když už u Velkých jezer byli vzácní a měli potíže najít partnery, křížili se i s kojoty. Výsledkem není populace kojotů velikosti vlka, ale hybridní a různorodá zvířata, která dokáží zaujmout pestřejší roli v ekosystému. Kojoti s „vlčí čelistí“ zvládnou nejen konzumovat mršiny a lovit malou zvěř, ale i třeba jeleny. To se pokládá za prospěšné, protože jeleni jsou na východě USA často přemnožení.

Poznámky:

– Co na tuto konkurenci místní myslivci?

– Již dřívější výzkumy ukázaly, že v mnoha oblastech kojoti s vlčí krví vytlačují své čistokrevné kolegy, neb jsou „silnější“.

Za negativní důsledek naopak autoři výzkumu (hlavní autorka studie Christine Bozarth) pokládají právě skutečnost, že malá populace vlků se kříží s kojoty. Programy pro návrat (nejprve malého množství) vlků do volné přírody proto mohou dopadnout tak, že namísto obnovy vlčí populace se spíše kojotům přilije vlčí krve.

Komentář: Aby nějakého bojovníka za „čistotu rasy“ nebo „původnost“ nenapadlo, že hybridy je třeba vyhubit (představte si, že by někdo propagoval podobné názory u lidí; naopak lze zastávat myšlenku vybití nepůvodních kamzíků nebo likvidace porostů nepůvodní kosodřeviny a přitom se ještě prohlašovat za ochránce přírody). Skutečně již např. došlo k tomu, že vlci připravení k vypuštění do volné přírody byli utraceni, když v nich byly zjištěny geny psů – šlo tedy trochu o wolfdogy.

Černí američtí vlci jsou ostatně potomky místních indiánských psů (viz článek zde).

Na samotném křížení příbuzných psovitých šelem není snad ani nic tak divného. Vlk se kříží se psem (a je spíše na naší libovůli, zda je neprohlásíme za jediný druh), pes se šakalem. Šakal je vlkovi tak podobný, že až donedávna unikalo, že egyptský „šakal“ je spíše euroasijským vlkem (článek zde).

Ostatně Konrad Lorenz se kdysi domníval, že pes je sám „mezidruh“, zčásti vzniklý z vlka a zčásti ze šakala, což ovšem genetické studie vyvrátily. Na téma wolfdogů se zde ještě časem objeví speciální materiál.

Aby to bylo ještě komplikovanější, východ USA obývá i red wolf (canis rufus); ten je tu pokládán za samostatný druh, tu za křížence šedého vlka a kojota, ovšem staršího původu. Red wolf je vzácný a nyní se kříží s výše zmíněnými kojoty s vlčí krví.

Definice druhu je do značné míry subjektivní, může ale mít pro zvířata velmi významný dopad. „Poddruh“ nemá zdaleka takový nárok získat ochranu, ani když je na hranici vyhubení. (Což zase s sebou nese otázku, zda by se inteligentnější zvířata neměla chránit spíše jako jednotlivci.)

Obrázek: klasický vlk obecný/šedý

autor Pavel Houser