Drosophyllum lusitanicum roste ve Španělsku, Portugalsku a Maroku. Vzhledem připomíná prý trochu známější rosnatku, odtud i český název.
Na listech vylučuje Drosophyllum lusitanicum voňavou lepkavou látku, kterou láká své oběti. Masožavky obvykle obývají místa vlhká (Snad „vylouhovaná“, a proto potřebují dodávku prvků typu železa? Spíš jde o kovy do koenzymů než o nedostatek dusíku, byť ten se v této souvislosti zmiňuje často.), rosnolist však žije v polopouštích, na suchých kamenitých pustinách a vřesovištích.
Některé živiny pomocí kořenů získat skoro nedokáže, i kdyby v půdě byly, proto si musí přilepšovat hmyzem. Naopak listy umí přilepený a pomocí enzymů rozpuštěný hmyz vstřebat dokonale, na povrchu zůstane pouze vnější schránka oběti.
Maria Paniw a Fernando Ojeda z University of Cadiz a absolvent této univerzity Roberto Salguero-Gómez se nyní zaměřili na vztah mezi Drosophyllum lusitanicum a požáry. Rostlina se na vřesovištích vyskytuje pouze 4-5 let po požáru, poté vymizí a v půdě zůstanou jen její semena čekající na další oheň. Když se vzrostlé uměle vypěstované rostliny přesadí na jedné straně do míst krátce po požáru a druhá skupina do polopouští spálených před delší dobou, ve druhém případě dokáže rostlina i mnohem hůře lapat hmyz.
Ukázalo se, že rostlina také spoléhá na hmyz při opylení. Opylovači a kořist ovšem jen zřídkakdy patří k jedinému druhu (někdo jiný sedá na listy a někdo jiný na květy), jinak by si rosnolist samozřejmě kopal sám sobě hrob.
Zbývají ovšem otázky:
– Proměnlivá účinnost lovu je přímo adaptace, nebo jde prostě o to, že mezi dalšími rostlinami (zarostlejší místo déle po požáru) je pro hmyz víc vůní i příležitostí, kam si sednout?
– Vonné látky bývají hořlavé. Nemůže být lákání hmyzu doprovázeno i přímo snahou rostliny zvýšit pravděpodobnost požáru – viz severoamerické sekvoje? Nakonec třeba primární bylo vylučování hořlavých látek a až druhotně se z předků rosnotlistu stala masožravka?
Zdroj: ScienceDaily a další
