Velké množství eukaryotických linií využívá nepohlavní rozmnožování. Nepohlavní rozmnožování je široce rozšířené mezi protisty (Dacks & Roger 1999), mnohobuněčnými rostlinami (Van Dijk 2009) i mnohobuněčnými živočichy (Butlin et al. 1998a; de Meeus et al. 2007). Udává se, že nejméně 19 z 34 kmenů mnohobuněčných živočichů zahrnuje nějaké partenogeneticky se rozmnožující druhy (Butlin et al. 1998a), ale pravděpodobně jich bude ještě daleko víc. Partenogenetické druhy se vyskytují i mezi obratlovci (Vertebrata), zejména mezi rybami, obojživelníky a plazy. Jediné obratlovčí skupiny nezahrnující nepohlavní druhy jsou ptáci (Aves) a savci (Mammalia).
Savcům brání v přechodu k nepohlavnímu rozmnožování fenomén genomového imprintingu. Ten má za následek nutnost odlišného imprintu (epigenetické deaktivace určitých genů) od matky a od otce ke zdárnému vývoji zárodku, což shrnuly např. Bartolomeiová a Tilghmanová (1997). Pouze v laboratoři se podařilo pomocí genové manipulace vytvořit životaschopné partenogenetické myši (Kono et al. 2004).
U ptáků podobný ostře vymezený mechanismus není znám. V padesátých letech si Olsen a Marsden (1954) povšimli jisté incidence neoplozených, ale přesto se vyvíjejících zárodků krocana domácího (Meleagris gallopavo f. domestica) plemene Beltsville turkey. V původní populaci je takových vajec asi 14,1–22,4 %. Navíc se takové zárodky vyvíjejí pomalu a neorganizovaně, s vysokou mortalitou. Selekcí ale lze dosáhnout až 30–40 % takto spontánně se vyvíjejících vajec.
Pokud vývoj dospěje zdárně ke konci, vyklube se diploidní (v raných fázích vývoje zárodku nacházíme mozaiku haploidních, diploidních a polyploidních buněk, přičemž diploidní postupně převažují) samec (tj. zástupce homogametického pohlaví u ptáků), ovšem v naprosté většině případů je neplodný. Nicméně
malá část plodná je a zřejmě by teoreticky bylo možno založit chov těchto „nepohlavních“ krocanů (Crews 1994; Cassar et al. 1998). Podobná situace může ještě vzácněji nastávat u kura domácího (Gallus gallus f. domestica) (Sarvella 1973).
Další příklady evolučních omezení zabraňujících přechodu k nepohlavnosti shrnuli Hurst a Peck (1996). Velké části taxonů však v přechodu k nepohlavnosti nebrání žádné fundamentální překážky.
…
Nepohlavní rozmnožování může být obligátní, fakultativní nebo cyklické, jak shrnují např. Van Donincková, Schönová a Martens (2003b). Jak jsem uvedl výše (viz 2.2.4.5 a 2.4.1), některé organismy mají evoluční omezení přechodu k nepohlavnosti a rozmnožují se tak obligátně pohlavně. Naopak obligátně nepohlavní rozmnožování je rozšířené mj. mezi houbami, rostlinami, členovci, měkkýši, hlísty, ploštěnci, vířníky i obratlovci, což shrnuje celá řada studií (Judson & Normark 1996; Normark et al. 2003; Neiman et al. 2009; Schurko et al. 2009; Schwander & Crespi 2009b). Většina těchto skupin tvoří mladé linie, „koncové větévky“ stromu života a zahrnují pouze jednotlivé populace, druhy či rody (Butlin 2002).
Pouze několik těchto skupin je starších než řádově milion let, jedná se o tzv. starobyle nepohlavní linie (Judson & Normark 1996; Butlin 2002; Normark et al. 2003).
…
Z makroevolučního hlediska je nejzajímavějším fenoménem rozložení nepohlavních kladů na stromu života. Můžeme považovat přinejmenším za nápadné, že drtivá většina těchto skupin jsou mladé linie, doslova „koncové větve“ stromu života (Butlin 2002). Obligátně nepohlavní linie jsou vesměs pouhé jednotlivé populace, druhy či nanejvýš rody. Jak již bylo řečeno, jen několik málo těchto skupin, tzv. starobyle nepohlavní linie, je starších než řádově milion let. Přinejmenším některé starobyle asexuální linie jsou také velmi druhově bohaté. Většina nově vzniklých nepohlavních linií ale asi rychle spěje k extinkci (Judson & Normark 1996; Butlin 2002; Normark et al. 2003).
Tento text je úryvkem z knihy
Jan Toman: Pohlavní rozmnožování optikou evoluce
Academia 2015
O knize na stránkách vydavatele
