Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Náboženství jako darwinovská hádanka

V každé známé kultuře existuje náboženství, tj. aktivita, která stojí zdroje – čas, peníze, provokuje nepřátelství; oddaní věřící umírají a zabíjí pro svého Boha, hladoví, drží celibát, půst a mnoha jinými způsoby podstupují utrpení či přinejmenším nepohodlí.
Jak je možné, že se takovéto chování objevilo a udrželo? Proč nebyly tyto memplexy přírodní selekcí eliminovány? Jaké výhody přináší?
Vše, co má pro lidi přitažlivost – od cukru, sportu, hudby a sexu až po náboženství – musí mít nějaký důvod. Není sporu o tom, že za tím stojí evoluce. Složitější je již zjistit konkrétní evoluční síly, které působily.
Zatímco je celkem snadné vysvětlit, proč se lidem líbí sex, i to, že mu někteří lidé v určité fázi svého života zcela propadnout, daleko složitější je zdůvodnit, proč se náboženské historky u většiny lidí setkávají s příznivým přijetím a mnohé doslova ovládnou a transformují jejich život – kde má ona „unešenost“ svůj evoluční původ?
Podle teologů pramení náboženství z lidského nitra, z tušení Boha, které do něj Stvořitel sám vložil – každý člověk má v sobě semeno náboženství (tzv. semen religionis). V každém případě platí, že náboženství (event. náboženskost) je antropologická konstanta.
Existuje řada sekulárních teorií, které se pokoušejí pro tento fenomén najít odpověď. Dají se rozdělit do dvou základních kategorií:
1. Náboženství jako vedlejší (event. maladaptivní) produkt mechanismů, které byly v evoluci důležité.
2. Náboženství jako způsob adaptace na prostředí.

Oba dva teoretické směry mají své zastánce. Zdá se, že pravda o náboženství je amalgamem více teorií. Obecně lze říci, psychika je předurčena (nejspíše fyziologicky naprogramována), aby se zúčastnila několika málo procesů sakralizace (Wilson, 1993, s. 180-182):
1. objektifikace – popsání reality srozumitelnými pojmy (svět jako aréna pro boj mezi silami dobra a zla), atraktivní rámec, na který je možno připevnit symboly a mýty.
2. závazek – zasvěcení svého života ideám, emocionální sebeodevzdání, těžiště je v mystické úmluvě a v šamanech a kněžích, jejichž tlumočení textů se jeví jako nezbytné pro stvrzení závazku.
3. mýtus – vyprávění, jímž se vysvětluje zvláštní místo kmene ve světě (a to termíny, které odpovídají posluchačovu chápání světa).

1. Parazitické využití evolučně výhodných mechanismů
Kognitivní vědci obvykle odmítají jakoukoli adaptivní funkci náboženské víry a domnívají se, že víra v bohy je jen o málo více než chyba mentálních funkcí.

Bůh jako intencionální objekt
Kořenem víry v bohy je instinkt, který připisuje agency (myšlenky, touhy a další mentální procesy) – všemu, co se pohybuje (Dennett, 2007). Nymfy, skřítkové, démoni, které nalezneme ve všech mytologiích, jsou pozůstatkem hyperaktivního zvyku nacházet agents, kdykoli něčemu nerozumíme nebo máme strach.
Předpokládá se, že náboženství se vyvinulo jako vedlejší produkt psychických modulů, které jinak sloužily k přežití a reprodukci. Jedním z nich je tendence „over detect“ přítomnost jiných lidí a predátorů (např. dojem, že nás někdo sleduje, tendence všude vidět lidské obličeje, popínavá rostlina může být považována za hada). Je lepší se 100x mýlit a vidět nebezpečí tam, kde není, než být lehkomyslný.
Tyto zážitky jsou vyprávěny a jejich základní přirozená ontologie (člověk, zvíře, artefakt, rostlina) je přikrášlena o nadpřirozené síly, vlastnosti (neviditelný člověk, dům, který si pamatuje, co se v něm odehrálo apod.). Roli hraje afekt a lidská bázeň při konfrontaci s neznámými, ohrožujícími, event. numinózními jevy. Ožívá myšlenka na jejich nadpřirozenou podstatu. Automaticky jim připíšeme myšlenky a záměr. V dalším kroku se snažíme tyto síly získat na naši stranu, nabídneme jim oběť
(jednáme s nimi tak, jak jsme zvyklí z lidské společnosti – něco za něco /Ale oběť nikdy nebyla přijata, bohové z principu nikdy nemohli fungovat. Otázkou je, proč tento způsob chování nezanikl. Nejspíše kromě skupinové koheze, kterou tento rituál posiloval (podobně jako např. zpěv hymny), hrály roli faktory, které známe z (alternativní) medicíny – placebo efekt & náhodné úspěchy byly udržovány v ideosféře, na nezdary se zapomnělo, či se patřičně zdůvodnily. /). Časem se z toho vyvine rituál. Někteří lidé se etablují jako prostředníci mezi světem duchů a lidmi, vznikne kněžská kasta.
Na tomto psychologickém základě vznikla animistická náboženství. I dnes máme tendenci mluvit s věcmi, i když tomu nevěříme, ulevíme si, ale byly doby, kdy svět byl plný duchů a záhadných sil. Jako dědictví jsme si do současnosti přinesli intencionální postoj – tj. tendence chápat ostatní věci jako jednající agents se záměry.
Tato univerzální dispozice zabydlela svět bohy. Vysvětlení náboženství je třeba hledat v tom, jak pracuje lidská mysl obecně, nejenom věřících lidí. Mozek je připraven identifikovat relevantní informace z prostředí a příslušným způsobem je zpracovat .
Velmi důležitou roli při vzniku náboženských představ hraje i jazyk. Jazyk jako dynamická symbolická soustava funguje na metaforické bázi. Schopnost „vidět“ v neživých předmětech živé je „nemoc jazyka“ /Například slovesa jsou stavěná tak, že mají implicitně „toho, kdo to dělá“ a „to, co tím dělá“, takže už sám obrat „voda teče“ staví vodu do stejné sémantické struktury jako „táta běží“./. Potenciál jazykové soustavy hovořit i o tom, co neexistuje, je nutně exploatován.

Ontologické kategorie, kontraintuice & náboženské agents
Existují přirozené ontologické kategorie (člověk, zvíře, rostlina, neživá věc), mezi kterými se pohybujeme. Od každé očekáváme určitou škálu projevů. Pokud se nějaký jev odchýlí od naší intuice, vzbudí pozornost (mluvící strom, krvácející socha apod.). Je to v principu stejné jako to, že třpytící se věci poskytují vizuální stimul a tím poutají naší pozornost. Totéž platí o představách.
Náboženské agents mají kontraintuitivní fyzické a biologické vlastnosti: nerostou, neumírají, mají nekonečnou percepci, sílu apod. Lidská mysl má tendenci si pamatovat právě věci, které nabourávají intuitivní ontologické předpoklady – to je důvod, proč tento druh memů přežívá.
Zdaleka ne však všechny potenciální náboženské představy mají v kulturní transmisi naději na stejný úspěch, např. (Boyer, 2001):
Je jenom jeden Bůh, vše ví, ale je bezmocný. Nemůže nic dělat, zasahovat do světa.
Někteří lidé mohou předvídat budoucnost, ale jen 30 minut dopředu.
Po smrti se člověk rozdělí.

To jsou příklady představ, které se jen stěží mohou stát základem nového náboženství. Cítíme, že nějaké představy jsou lepší než jiné. V konkurenčním boji různých memů a meplexů se postupně vyselektují ty, které nejlépe odpovídají intuitivní psychologii.
Otevřenou otázkou zůstává, zda úspěch memů záleží na již existující memetické kompozici (která může být čistě náhodná), nebo jde o nějakou hlubší vlastnost mozkového hardwaru (např. nahoře = dobře, dole = špatně).
V každém případě se dá říci, že mozky se nestaly náchylné ke všem možným nadpřirozeným věcem, ale pouze k omezenému souboru nadpřirozených konceptů.

Tento text je úryvkem z knihy
Petr Bakalář: Bůh jako psychický virus, Alfa Publishing, Praha, 2008
Jedná se o verzi před korekturou a bez poznámek


O knize na stránkách vydavatele

autor


 
 
Nahoru
 
Nahoru