Student World

V červencovém Vesmíru zaujaly následující perličky.

Stanislav Mihulka píše v krátké zprávě "Kanibalský stín naší minulosti", že v minulosti byl kanibalismus mnohem častější než dnes. Argumentaci jsme už slyšeli dříve – existují geny chránící proti prionovým chorobám typu kuru, které zřejmě byly pro své nositele selekčně výhodné. Což ukazuje na kanibalismus.
Zveřejněná informace je ale zajímavá tím, že tuto skutečnost/selekční tlak nevztahuje jen např. na Novou Guineu, ale předpokládá mnohem univerzálnější platnost – pro populace celého světa. Buď byl kanibalismus hojný v dávné minulosti, ještě než se lidé začali šířit z Afriky, a nebo příslušná selekce pracovala paralelně na většině míst (obě možnosti se samozřejmě rozhodně nevylučují, spíše naopak).

Radek Mikuláš srovnává ve svém (bohužel krátkém) článku "Velký bratr má sourozence" české glaciál s podmínkami, které dnes panují v Patagonii.

Velice zajímavý je text "Lidé zvyklí na nedostatek kyslíku". Vladislav Rogozov, kde se uvažuje o adaptaci na vysokohorské klima (především právě na nedostatek kyslíku).
Tahle otázka mi už v minulosti vrtala hlavou: Jsou Tibeťané či obyvatelé And nějak geneticky odlišní, nebo jde o to, že se ve vysoké nadmořské výšce již narodili (respektive že se v této nadmořské výšce odehrálo těhotenství)?
Rogozov uvádí, že jednou možných (již známých) adaptací na vyšší nadmořské výšky a nižší množství kyslíku je vyšší koncentrace hemoglobinu v krvi. Tu mají obyvatelé And, nikoliv však Tibeťané. Zdá se tedy, že k vypěstování odolnosti existují rozdílné mechanismy. Jedním z nich je nejspíš třeba vyšší porodní hmotnost dětí ve vyšších nadmořských výškách. Nicméně zřejmě nepůjde jen o fenotyp, ale i o geny. U lidí trpících vysokohorskou nemocí byla zjištěna zvýšená exprese určitého genu (HIF1). Obyvatelé hor jsou zřejmě také geneticky chráněni proti účinkům oxidačního stresu. Tibeťané, kteří před několika generacemi přesídlili do nížin, stále disponují některými "ochrannými" mechanismy – což svědčí pro alespoň částečně genetický základ odolnosti.

Jako celek je toto vydání Vesmíru podle mého názoru nepříliš vydařené, nicméně – na rozdíl od předešlého čísla – se v něm tentokrát něco přece jenom najde.

autor Pavel Houser