Jednu z možných metod, jak tradiční behaviorální výzkum sloučit s perspektivou první osoby, navrhl Daniel Dennett a nazval ji heterofenomenologií. Jedná se o metodu výzkumu mysli, která má překonat omezení behaviorismu využitím kvalitativních subjektivních dat. Behavioristická metodologie může mít tři filosofické interpretace:
– Mentální události neexistují.
– Mentální události existují, avšak nemají kauzální potenci, a proto nemá cenu je vědecky zkoumat.
– Mentální události existují a kauzální potenci mají, avšak nemohou být vědecky studovány, neboť nemají statut intersubjektivně ověřitelných dat.
Dennett naproti tomu považuje vyloučení metalistického slovníku z jazyka vědy za neopodstatněné. „I když mentální události nejsou vědeckými daty, neznamená to ještě, že by nemohly být vědecky studovány. Černé díry nebo geny také nejsou součástí vědeckých dat, a přesto o nich máme uspokojivé vědecké teorie.“
Výzva, před kterou stojí dnešní věda o mysli, spočívá v potřebě vybudovat novou neredukcionistickou teorii mentálních fenoménů a za tímto účelem vyvinout novou široce akceptovatelnou metodu výzkumu mentálních stavů přístupných principiálně pouze v první osobě.
Touto metodou chce být právě heterofenomenologie, jež má být „neutrální cestou vedoucí od objektivní fyzikální vědy zdůrazňující perspektivu třetí osoby směrem k metodě fenomenologického popisu, který může být (principiálně) práv nejsoukromějším a nevypověditelným subjektivním prožitkům, aniž by přitom byly opuštěny metodologické principy vědy.“
Heterofenomenolog vychází z výpovědí agentů o jejich subjektivních stavech, o tzv. „intencionálních objektech“. Tyto stavy či objekty mohou být klidně pouze fiktivní (jak tvrdí Dennett), což však na věci nic nemění, neboť heterofenomenolog zaujímá „intencionální postoj“ (intentional stance). V rámci intencionálního postoje se heterofenomenolog neptá, jakými mechanismy jsou ony výpovědi podmíněny, jsou-li doprovázeny vědomím či nikoli nebo nejsou-li fikcí a sebeklamem. Heterofenomenolog přistupuje k jakémukoli komplexnímu systému vykazujícímu intencionalitu (může jím být třeba i počítač) jakoby to, co tvrdí nebo manifestuje, měl chuť říci, měl v úmyslu z různých důvodů vyjádřit. Heterofenomenolog je co do „pravdivosti“ subjektivních obsahů neutrální. Staví se k nim podobně jako literární kritik bádající nad literární fikcí. Z těchto subjektivních „textů“, ke kterým je nutno přidat i všemožné manifestace víry, přesvědčení, očekávání, strachu, odporu či zhnusení atd., včetně jejich objektivně zjistitelných manifestací jako je měřitelná cerebrální aktivita, hormonální difuze či změna tepové frekvence, pak heterofenomenolog extrahuje heterofenomenologický svět subjektu, jež je obydlen všemožnými obrazy, událostmi, zvuky, vůněmi, intuicemi, předtuchami a pocity, o nichž subjekt srdečně věří (i když podle Dennetta mylně), že existují v proudu jeho vědomí. Lidé nepochybně věří, že mají vnitřní obrazy, bolesti, percepční prožitky atd., a tato fakta jejich víry a jejich manifestace v případě, že je lidé vyjádří, jsou fenomény, se kterými musí každá vědecká teorie mysli počítat a pracovat.
Jakmile je jednou heterofenomenologický svět subjektu extrahován, mohou si teoretici začít klást otázku, jak vysvětlit tyto jevy detailně, jakými mechanismy jsou způsobovány, nejsou-li fikcí a podobně.
Důležité však je, že každá teorie musí být podle Dennetta navržena z hlediska třetí osoby, neboť veškerá věda hodná tohoto jména musí být intersubjektivně platná. „Heterofenomenologie není nic jiného než stará dobrá vědecká metoda z pozice třetí osoby aplikovaná na zvláštní fenomén lidského (a zvířecího) vědomí.“ Od behaviorismu se liší pouze v tom, že je obohacená o kvalitativní data, že umožňuje přenést data z první osoby na pole objektivní vědy. Ona primární data, ze kterých může věda vycházet, jsou verbální manifestace mentálních stavů, nikoli mentální stavy samotné. To je však bod, se kterým celá řada filosofů mysli nesouhlasí.
Diskonekční syndrom a jeho interpretace
Nezbytnost výzkumu přímo v první osobě se ukazuje například při interpretaci diskonekčního syndromu. Tento syndrom vykazují pacienti po přerušení corpus callosum, tedy drah, které spojují obě hemisféry. Po pečlivém vyšetření takových subjektů se ukázalo, že jsou schopni vypovídat jen o těch vjemech, které zpracovala levá (řečově dominantní) hemisféra, ačkoli i na vjemy z pravé hemisféry dokáží reagovat.
Jestliže je například pravé hemisféře promítnuto slovo lžička a subjekt otázán, co viděl, odpoví že nic. Když jej však požádáme, aby levou rukou (jež je ovládána pravou hemisférou) uchopil předmět, o kterém si myslí, že by se mohlo jednat, bude to správně lžička. Analogická neschopnost platí i pro vjemy olfaktivní a auditivní. Když subjekt přijal oflaktivní vzruch pravou nosní dírkou (jež je inervovaná pravou hemisférou), popíral, že by cokoli cítil, ačkoli se s odporem šklebil. Když byl však požádán, aby levou rukou ukázal na páchnoucí předmět, splnil úkol správně, ačkoli verbálně stále protestoval, že skutečně vůbec nic necítí.
Zde se nutně vnucuje otázka: je vědomí závislé na jazykovém modulu a levé hemisféře nebo jsou i události probíhající v pravé hemisféře doprovázené vědomím, a vědomá zkušenost s nimi nemůže být pouze verbalizována? Opravdu je pravá hemisféra bezvědomá, nebo jen není schopna své prožitky verbalizovat, protože řeč je převážně záležitost levé (dominantní) hemisféry? Není totiž možno apriori říci, že jestliže x nemá jazykovou produkci, pak nemá vědomí. Co když jazykový modul pouze překládá do slov něco mnohem fundamentálnějšího a v podstatě mimoverbálního, co když pouze konvertuje do příhodných symbolů jakýsi hlubší pocit „já“?
O takové kvalitě, jakou je vědomí, se toho z pozice třetí osoby principiálně příliš říci nedá. Vědomí se dá řádně zkoumat pravděpodobně jen v osobě první. Klasická věda sice pretenduje na intersubjektivní ověřitelnost a veřejnost všech pozorovaných jevů, avšak tento požadavek je v případě výzkumu subjektivního vědomí nesplnitelný. Je to snad důvod vzdát se pokusů pochopit vědomí? Jelikož se ukazuje, že behaviorální metody na výzkum mentálních mohutností typu vědomí nestačí, je třeba se ptát, nejsou-li myslitelné jiné možnosti, jak různé hypotézy o povaze vědomí experimentálně ověřit – byť v první osobě! Tyto experimenty by pochopitelně mohli badatelé vykonávat pouze sami na sobě, s čímž může být spojené značné riziko. Avšak experimentování na sobě samém patří mezi nejobdivuhodnější tradice medicíny.
Možná by tento konkrétní problém mohla pomoci objasnit nějaká obměna Wadova testu. Wadův test je užíván jako předoperační vyšetření před neurochirurgickým zákrokem pro zjišťování lateralizace řečových schopností. Zbavit někoho schopnosti jazyka je totiž pochopitelně mnohem více invalidizující, než zbavit jej schopnosti rozpoznávat čtverce. Princip tohoto testu spočívá v tom, že se subjektu injikuje do levé či pravé krkavice (arteria carotis) barbiturát (většinou fenobarbital), který krátkodobě paralyzuje celou jednu hemisféru, zatímco druhá hemisféra zůstává činná. Před testem je pacient požádán, aby zvedl obě ruce a vykonával při tom nějaký slovní úkol – například nahlas odečítal po trojkách od stovky. Jakmile je barbiturát vpraven do tepny, ruka, jež je vůči testované hemisféře kontralaterální, klesne. Přerušení řeči je pak považováno za důkaz, že daná hemisféra je dominantní a je „centrem“ řečových schopností.
O tento test se svého času zajímala filosofka Patricia Churchlandová. Hodlala jej provést sama na sobě a zajímavý problém s lateralizací vědomí rozřešit. Chtěla introspektivně pozorovat, jaké to je mít inaktivní levou hemisféru a k jakým změnám vědomí dojde. Předpokládala, že i když je pravá hemisféra němá, dojde po skončení pokusu k transferu vzpomínek z pravé hemisféry do levé a celá zkušenost bude moci být verbalizována.
Nakonec se k experimentu neodhodlala. Wadův test není zcela bezpečný (hrozí nebezpečí embolie) a především pacienti, na kterých byl proveden, z něj měli jen nejasné, pokroucené a zmatené vzpomínky. Je také pravděpodobné, že část barbiturátu unikne i do opačné hemisféry, čímž je celá záležitost pro exaktní výzkum diskvalifikována. Nicméně kdyby byl k dispozici nějaký příznivější způsob vytváření lokalizovaných reverzibilních lézí, byla by subjektivní zkušenost s nimi v neurovědách zcela nenahraditelná a posunula by poznání funkcí mozku o notný krok kupředu. Zdá se, že je skutečně zapotřebí vypracovat metodologii, která by primárně pracovala s daty s první osoby, s fenomenologií.
Druhý díl: Neurofenomenologie
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/7A4B80C38676A028C1256E97004920D1?OpenDocument&cast=1
