Student World

 Tento mýtus podporuje i zvláštní kresba na zádech těchto krabů, která svým tvarem připomíná divoce sešklebený obličej samurajských válečníků. Na sira Juliana Huxleyho, slavného zoologa, tato podoba natolik zapůsobila, že napsali: „Podobnost Dorippe k zuřivě vyhlížejícímu japonskému bojovníkovi je příliš určitá a příliš detailní na to, aby mohlo jít o náhodu. (…) Došlo k tomu, protože krabi s věrnějším vyobrazením tváře bojovníka byli méně často snědeni než ti ostatní.“ (V roce 1952, kdy Huxley psal tento text, bylo druhové jméno dotyčného kraba Dorippe. Ke změně na Heikea došlo až v roce 1990, když kdosi znovuobjevil, že byl takto pojmenován už v roce 1824  taková jsou přísná pravidla priority pojmenování v zoologické nomenklatuře.) Teorie, že pověrčiví rybáři házeli po generace kraby připomínající jim lidský obličej zpátky do moře, byla znovu vzkříšena roku 1980 Carlem Saganem, který o ní hovořil ve svém úžasném dokumentárním seriálu Cosmos. Jeho slovy:

„Předpokládejme, že shodou náhod se mezi dávnými předky tohoto kraba objevil exemplář, který byť jen vzdáleně připomínal lidský obličej. Dokonce i před bitvou u Danno -Ura se mohli rybáři zdráhat takového kraba zabít a sníst. Tím, že je házeli zpátky do moře, spustili evoluční proces. (…) A tak zatímco rybářům i krabům ubíhaly celé věky, z krabů přežívali přednostně ti jedinci, kteří svou kresbou připomínali tvář samuraje, až se posléze „vytvořila“ nejen tvář člověka, nejen tvář Japonce, ale tvář s výrazem divoce sešklebeného samuraje.“

Je to příliš krásná teorie na to, aby jen tak vyšuměla do zapomnění. Dokonce jsem objevil jednu webovou stránku, na níž můžete hlasovat, jestli je tato teorie správná (31 % z 1 331 hlasujících), jestli jsou fotografie padělek (15 %), jestli japonštní mistři takto krabí krunýř schválně vyřezali (6 %), jestli jde o podobnost čistě náhodnou (38 %) nebo dokonce i pro možnost, že krabi jsou skutečně převtělením utopených japonských samurajů (neskutečných 10 %). O vědecké pravdě se samozřejmě nerozhoduje hlasováním; já hlasoval jen proto, že to byla jediná možnost, jak vyzvědět dosavadní výsledky. Podle mě jde o podobnost čistě náhodnou. Ne proto, že hřebeny a rýhy na krabích zádech ve skutečnosti naznačují úpony pod nimi ležících svalů, jak poznamenal jeden skeptikiii. I v Huxleyho-Saganově teorii si museli pověrčiví rybáři na začátku všimnout nějaké prvopočáteční podoby, byť sebenepatrnější. Symetrický vzor svalových úponů by mohl být bez problému vysvětlením. Větší dojem na mě udělalo tvrzení stejného skeptika, že tito krabi jsou příliš malí na to, aby je někdo vůbec jedl. Podle něj by každý takový krab skončil zpátky v moři, ať už by kresbu připomínající samuraje měl či ne. Musím poznamenat, že tato mnohem racionálnější úvaha u mě ale doznala silného otřesu ve chvíli, kdy jsem byl jednou v Tokiu pozván na večeři. Náš hostitel poručil pro celou společnost mísu krabů. Byli mnohem větší než Heikea a jejich krunýře se podobaly monumentálně tlusté vrstvě kvalitního vápence, což však onomu supermanovi ani v nejmenším nebránilo brát celé kraby jednoho po druhém a kousat do nich jako do obyčejného jablka  s tím rozdílem, že každé kousnutí doprovázely chroupavé zvuky, které s bezelstnou vtíravostí evokovaly mé představivosti šeredně zdecimované krvácející dásně. Krab velikosti Heikea by byl pro takového gastronomické šampiona učiněnou hračkou. Polykal by je nejspíš bez mrknutí oka.

Hlavním důvodem mého skepticismu vůči Huxleyho-Saganově teorii je to, že lidské mozky mají prokazatelnou tendenci rozpoznávat obličeje v náhodných obrazcích, o čemž svědčí mimo řady vědeckých důkazů i početné zkazky o tvářích Ježíše, Panny Marie nebo Matky Terezy viděných na toastu, pizze nebo třeba ve vlhkých skvrnách na zdi. Tato samovolná snaha hledat kontury tváře je ještě posílena v případě, že je obraz pravidelný a nějakým specifickým způsobem u něj dojde k symetrii. Zde se zaslouží poznamenat, že všichni krabi vyjma poustevníčků jsou symetričtí. Takže si nemůžu pomoct, ale mám za to, že podobnost mezi Heikea a samurajským válečníkem není nic než pouhá náhoda, i když se mi samozřejmě líbí myšlenka, že by tuto náhodu mohl nějakým způsobem podpořit přírodní výběr.

***tento text je úryvkem z knihy

Richard Dawkins: Největší show pod Sluncem – Důkazy evoluce

Argo a Dokořán 2011

O knize na stránkách vydavatele

(jedná se o verzi textu před závěrečnou korekturou)

autor