Student World

Problém je zdánlivě naprosto banální. Pokud bychom nestárli a neumírali, nemohlo by dojít vůbec k žádné evoluci. Jedná se však ve skutečnosti o velmi složitou otázku.
Určité náznaky řešení této otázky najdeme v Sobeckém genu, speciálně se pak problémem zabývá v knize Proč stárneme (Why We Age?) Steven N. Austad. Předně je důležité udělat si jasno v pojmech. I kdybychom “vnitřně” nestárli, neznamená to, že bychom byli nesmrtelní: Čistě statisticky bychom dříve či později zahynuli na nějakou externí nehodu.
Austad se spíše zamýšlí nad otázkou, zda se můžeme dožívat např. 200 let. Analyzuje případy řady lidí, kteří se údajně dožili extrémně vysokého věku a všechny je odhaluje jako podvody (Např. historky o stáří Kavkazanů byly v SSSR uměle vytvářeny, protože Stalin, sám Gruzinec, chtěl věřit, že se lidé narození v tomto kraji dožívají vyššího věku.). Nakonec obstál jediný případ člověka, který se snad prokazatelně dožil 120 let – paní Calmentová z jižní Francie, která zemřela v roce 1997 ve svých více než 122 letech.
Podle autora existuje řada nesprávných výkladů teorie stárnutí. V první řadě se vyrovnává s často uváděným výrokem “prospívá to druhu”. Při vyslovení této věty se evoluční biologové chytají za hlavu a tvrdí, že představa skupinové selekce byla již mnohokrát vyvrácena. Soupeření neprobíhá mezi druhy, ale mezi organismy, eventuálně geny. V populaci, kde jsou všichni altruističtí a leží jim na srdci zájem druhu, se rozšíří geny toho, kdo podvádí (Např. nemá disciplinovaně dva potomky, ale dvě stě, čímž se do generace přenesou právě geny pro podvod. Lehce podobně se vysvětluje, proč nás po čase zabije rakovina – převáží buňky, které si nejsou ochotny nechat kontrolovat své dělení.). Podle Austada má však skupinová selekce dosud řadu zastánců mezi lékaři, kteří vesměs evoluční biologii nerozumějí.
V další kapitolách vyvrací autor představu, že stárnutí je důsledkem omezené schopnosti buněk se dělit. Buňky i poté, co se přestanou dělit, mohou žít ještě dlouho. To, že už se nedělí, ještě neznamená, že jsou nějak poškozené. Omezený, “předprogramovaný” počet dělení většiny buněk není příčinou stáří, ale spíše ochranou proti zhoubnému bujení.
Genová teorie stárnutí vychází z předpokladu, že v lidském genomu je něco jako “geny zodpovědné za smrt”. Pokud se díky náhodné mutaci objeví nějaký gen, který způsobuje smrt ve věku 10 let, zřejmě z populaci velmi rychle vymizí. Geny způsobující smrt až v pozdním věku ale nemůže evoluce vyřadit, protože se jedinci jimi postižení stihnou rozmnožit. A i kdyby na počátku zmizely, budou se při náhodných mutacích opět vynořovat a hromadit (protože i tzv. neutrální mutace je ve svých účincích spíše záporná – náhodná změna v motoru vašeho auta zřejmě nepřispěje k jeho lepšímu chodu).
Jak říká autor: “Mutace, způsobující našemu tělu škody v pozdním věku, se v lidském genomu nashromáždily za sta a tisíce generací tak, jako se na pobřeží nahromadí harampádí vyplavené mořem.”
Tyto geny můžete u octomilek např. vyselektovat tak, že budete ničit vajíčka, která mají jedinci před určitým věkem, a necháte je množit se až v pozdním věku. Tímto způsobem vyřadíte alespoň část smrtících genů. U lidí bychom analogicky mohli dosáhnout vyššího průměrného věku za několik generací tím, že by se všichni odpovědně rozmnožovali až v co možná nejpozdějším věku. Jak říká Richard Dawkins, těžko si však představovat, že by taková metoda byla pro většinu lidí přijatelná.
Austad upozorňuje i na řadu dalších důležitých okolností. Často se působení nějakého genu mění z kladného na záporné (a naopak) podle konkrétních podmínek, třeba stravování. Protože geny mají často komplexní účel, může dokonce gen zabíjející v pozdním věku např. zvyšovat sexuální přitažlivost ve věku dřívějším. Pak je pro evoluci zvlášť obtížné jej nějak vyřadit.
U primitivních organismů lze délku prodloužit zpomalením procesů, např. se méně krmí, udržují při nižší teplotě atd. Blecha bude žít různě dlouho ve studené jako v teplé vodě. V teplé ji totiž bude rychleji tepat srdce, rychleji se nahromadí škodlivé metabolické produkty (zejména oxidační) a organismus zabijí. Délka života tedy souvisí nepřímo s něčím jako jeho intenzitou. Ale nakonec, jak konstatuje Austad, “život, ať ho žijeme jakkoliv, našemu organismu prostě škodí”.
Jak se snažit o prodloužení lidského života? Pro nalezení dlouhověkosti bychom dle autora měli nejen analyzovat geny krátce žijících živočichů typu octomilek, ale i geny slonů, velryb nebo želv. Přitom samozřejmě nemusíme pracovat s celými organismy – to je právě vzhledem k délce jejich života logicky obtížné – ale spíše pěstovat a zkoumat buňky dlouhověkých druhů v laboratorních podmínkách.
Na závěr malá perlička. Přibližně mezi 11. a 23. rokem umírají muži mnohem častěji než ženy. Dochází k tomu především následkem úrazů a sebevražd, přičemž příčina tohoto jevu se vědecky označuje jako “testosteronová demence” :-). Obecně vůbec často platí, že reprodukce souvisí s dožitým věkem negativně. Testosteron, kromě výše zmíněných účinků na psychické chování, snižuje imunitu organismu a urychluje degradaci cévních stěn. Kastrované morče, pes či člověk se vyrovnávají s infekcemi mnohem lépe. V minulosti, když byli devianti či dokonce někteří duševně choří kastrováni, se tito v průměru dožívali o 14 let déle než ostatní pacienti ústavů. U žen má podobně negativní účinek pohlavní hormon estrogen.
Výše zmíněné neplatí pouze pro člověka: Např. pro kocoury a psy se rozdíl v dožití mezi kastrovanými a normálními jedinci pohybuje mezi 3 a 5 lety.
No, opět si ale každopádně těžko představit, že možná metoda prodloužení života, která z výše napsaného nepřímo vyplývá, by byla pro větší část populace příliš lákavá – takže to prosím neberte jako doporučení/návod, nechci mít později na krku žádné žaloby :-).
Další informace o Stevenu N.Austadovi můžete získat především v internetových knihkupectvích, nabízejících autorovy publikace (doplněno pouze krátkými informativními recenzemi s možností si knihu objednat – např.na Amazonu na http://www.amazon.com/exec/obidos/ASIN/0471296465/ref=sim_books/107-4858426-0459741). Nevím, zda má Austad radost z toho, že jeho kniha se prodává např. i na serveru s názvem http://immortality.org. Základní fakta o autorovi a jeho dalších dílech najdete na http://www.uidaho.edu/LS/BioSc/faculty/austad.html, ukázku z knihy pak na serveru časopisu Vesmír (9/2000 – http://www.cts.cuni.cz/vesmir/09_2000/09_2000.htm, musíte však použít FTP server tohoto časopisu).

autor Pavel Houser