***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
„Ortodoxně“ předpokládáme, že selekce probíhá mezi jedinci nebo mezi geny, nikoliv mezi druhy. Vymření druhu je z tohoto pohledu nikoliv výsledek toho, že by druh neobstál v konkurenci s jinými druhy, ale toho, že zemřeli všichni jeho příslušníci. Hlavní konkurence funguje uvnitř druhu. Kočka, která uloví myš, především zvítězila nad kočkou, která myš neulovila. A tak dále. V některých případech lze snad ale přece jen (opatrně) nějakou formu druhové selekce připustit.
Druhoví selekcionisté třeba tvrdí, že v paleontologickém záznamu vidí postupné zvětšování druhů (to je jistě pravda, minimálně v tom smyslu, že před miliardou let byly organismy opravdu menší než dnes a před třemi miliardami let ještě menší). Je možné, že v rámci určitého druhu měli výhodu jedinci menší, i přesto však celý trend zůstal ke zvětšování zachován (třeba proto, že z větších druhů kdoví proč vznikalo víc druhů nových). Dawkins tyto argumenty rozebírá a shledává velmi nepřesvědčivými. Nakonec – vypálenou paseku budou také osídlovat čím dál větší jedinci, ale nic zvláštního z této skutečnosti nevyplývá.
Nicméně i Dawkins uznává jakési „druhové“ znaky. Tak třeba jedinci určitého druhu (koaly) žijí stejným způsobem života v tom smyslu, že se živí stejnou stravou. Takový druh je uniformní. V rámci jiného druhu se uplatňuje celá paleta životních strategií.
V případě epidemie eukalyptů koaly vymřou. Variabilní druh podobnou změnu přečká, protože někteří jedinci přežijí (třeba ti, kteří se namísto eukalyptů živí kukuřicí). Z variabilního druhu také mnohem snadněji vyraší dceřiný druh (je více strategií, ze kterých se může odštípnout). Na rozdíl od velikosti jsou uniformita versus variabilita skutečně druhové znaky.
„Problém je v tom, že takových znaků projevujících se na druhové úrovni je jako šafránu,“ uzavírá nicméně skepticky Dawkins.
Zdroj: Richard Dawkins: Slepý hodinář, Paseka, Praha, 2002
