Kniha Sedm hříchů paměti se postupně zaměřuje na zapomínání, roztržitost, paměťový blok, záměnu, sugestibilitu, zkreslování a přetrvávání. Přitom se všechny tyto hříchy snaží ukázat jako vedlejší efekty procesů, které nám život naopak usnadňují. Pojďme se podívat na několik zajímavostí – např. na falešné vzpomínky.
Autor knihy Daniel Schacter upozorňuje na rozdíly mezi jednotlivými poruchami paměti. Zapomnětlivost např. není totožná s roztržitostí. Zapomenout můžeme pouze něco, co jsme již v paměti měli, naproti tomu roztržitost obnáší stav, kdy si informaci do paměti prostě neuložíme (jde především o úkoly do budoucna). Např. skončíme telefonní hovor a už vůbec nevíme, co se po nás chtělo.
Roztržitost samozřejmě stoupá v případě multitaskingu, vyčerpání nebo pokud nás problém ani trochu nezajímá. Roztržití přitom mohou být i lidé s fenomenální pamětí – autor knihy takto uvádí příklad americké "paměťové přebornice", které nečiní problém zapamatovat si dlouhou řadu čísel a vybavit si ji druhý den bez záměn. Dotyčná však současně trpí značnou roztržitostí, která jí velmi komplikuje každodenní život.
Jako "zlé sestry" se označují slova, která se nám vetřou do vědomí a potom brání vybavení slova podobného. V takových okamžicích máme hledané slovo "na jazyku", ale vzpomenout si na něj nemůžeme. Tak je údajně relativně těžké odpovědět na otázku "jaký je středověký předchůdce chemie?". Kvůli podobnosti slov chemie-alchymie může totiž snadno dojít k blokování.
Zajímavé je, že ač si lidé na vlastní slovo nevzpomenou, někdy dokáží určit jeho charakteristiky (slovní druh, rod, počet slabik apod.).
Někteří psychologové ovšem existenci "zlých sester" zpochybňují a experimentální výsledky nejsou jednoznačné.
Pozitronová emisní tomografie je jednou z metod mapování mozkové aktivity. Zajímavé je nasazení této metody pro odlišení mylných a pravých vzpomínek. Máme zde tedy obdobu detektoru lži, ovšem zkoumající podvědomí – lidé samozřejmě dělají vědomě mezi mylnými a pravými vzpomínkami rovnítko. Nejde o lež, ale o omyl.
Zdá se, že měření aktivity mozku dokáže mezi oběma druhy vzpomínek odhalit rozdíl (v čelném i spánkovém laloku). Pokud se tato možnost potvrdí, měla by metoda obrovský význam např. v soudních síních, kde by dokázala odlišit spolehlivá a nespolehlivá svědectví. Totéž se týká (často uměle implantovaných) vzpomínek na různá dětská traumata, zneužívání apod.
Mylné vzpomínky jsou přitom velmi časté. Schacter uvádí, že lidé, kteří v televizi slyšeli o nějaké katastrofě, si často pamatují na "filmové záběry" této pohromy, např. zřízení letadla. Problém je, že si na zhlédnutí takových záběrů vzpomínají i tehdy, pokud žádný film zachycující havárii nikdy neexistoval.
Velký problém je, že i zcela falešnými vzpomínkami si lidé často bývají jisti. Podle autora přitom sebejistota svědků v soudní síni nejvíc ovlivní to, nakolik porota k určitému svědectví přihlédne. Přitom se ale zdá, že sebejistota vypovídajícího a pravdivost výpovědi k sobě nemají žádný bezprostřední vztah.
Jistota bývá navíc utvrzována vhodně volenými (sugestivními) otázkami nebo pochvalou. Vliv těchto faktorů mnohonásobně stoupá, pokud se snažíme získat informace z osob psychicky labilních, z dětí apod.
Zdroj:
Daniel L. Schacter: Sedm hříchů paměti, Paseka, Praha, 2003, http://www.paseka.cz.
