pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Neuorolog Antonio Damasio ve své knize Descartesův omyl přišel s hypotézou tzv. somatických markerů, které prostřednictvím emocí a navozování sdílených stavů účinně regulují naše chování.
Nejprve na vysvětlenou: Damasio se nedomnívá, že racionálně nepřemýšlíme, ani že různé emoce a hnutí mysli musí být kognitivním procesům jen ku prospěchu (rozhodně nemusí). Chce tím spíše říci, že „čistý rozum“, který podle Damasia neexistuje ani jako descartovský duch ve stroji, ani jako nějaký „software“, by ve skutečnosti fungoval mnohem hůře, než když je podpořen emocemi. „Vědomí“ a myšlení nesídlí podle Damasia v mozku, ale spíše v celém těle.
Tak třeba pokud se rozhodneme skočit z okna, neodvrátí nás od toho racionální úvaha o tom, že bychom se tak nejspíš připravili o život, ale spíše bezprostřední fyziologické/fyzické změny. Mozek je zaplaven chemickými látkami navozujícími představu bolesti, zamotá se nám hlava, přijde na nás slabost atd. Damasio tyto hranice chování označuje jako somatické markery. Je přitom jasné, že za určitých podmínek naopak potřebujeme tento efekt překonat a skutečně skočit – markery mohou působit i proti sobě.
Damasio popisuje řadu pacientů, kteří utrpěli (úrazem, v souvislosti s operací nádorového onemocnění apod.) nějaké neurologické poškození mozku, které u nich odbouralo spojení „rozumu“ s emočním vnímáním. Tito lidé se celkově kupodivu nezačali chovat racionálně, naopak měli problém s dlouhodobým plánováním, rozvržením priorit apod. Naprosto deformován byl u nich mechanismus rozhodování – podle Damasia právě kvůli absenci somatických signálů.
Přitom žádné IQ testy ani podobné zkoušky nezjistily nic zvláštního. Změřit se snad dalo jen to, že např. na promítané scény plné násilí nereagovali žádným pohnutím (které se měří jako změna kožní vodivosti), i když by je v testu nejspíš zaškrtli jako „smutné“. Oslabeno bylo také vědomí sociální inteligence – v tom smyslu, že takto postižení lidé ztrácejí představu o tom, jak budou jejich chování hodnotit ostatní.
Damasio uvádí, jak jeden z jeho takto postižených pacientů k němu dokázal přijet po zledovatělé vozovce, aniž ho jakkoliv rozrušilo sledovat nehody dalších řidičů. Pokud by měl somatický marker „v pořádku“, zřejmě by byl zaplaven panikou nebo soucitem. Zde byla absence výhodou.
Následovala však diskuse o termínu příští pacientovy návštěvy. Ten si nebyl vůbec schopen vybrat mezi dvěma termíny, stále nad tím uvažoval, probíral pro i proti, nedokázal dojít k jasnému závěru (Damasio to označuje za limity čistého rozumu). V tomto případě by somatické markery nejspíš napovídaly, že:
– úsilí volit mezi dvěma rovnocennými možnosti je neadekvátní výsledku
– zkusili bychom se rozhodnout nějak náhodně (klidně i podle nějakých šťastných čísel nebo jiného iracionálního vlivu – je to nakonec jedno)
– představili bychom si navíc, že v myšlení těch, kdo nás pozorují, vypadáme hloupě, pokud se nedokážeme rychle rozhodnout.
A jak že celý příběh dopadl? Damasio prostě náhle rozhodl za pacienta a ten to bez mrknutí oka a jakýchkoliv emocí přijal.
Zdroj: Antonio R. Damasio: Descartesův omyl, Mladá fronta, Praha, 2000
Poznámka: Mnohé Damasiovy představy mi nejsou příliš sympatické, Descartesův omyl se hodně ostře „materialisticky“ vymezuje vůči některým koncepcím kognitivních věd a umělé inteligence. Kniha je to ale každopádně inspirativní, kromě vztahu duše a těla se zde z jiného úhlu pohledu řeší také (např. shopenhaurevský) vztah rozumu a vůle.
