V Quebecu žijící vosa druhu Dinocampus coccinellae zneužívá pro své larvy slunéčko Coccinella maculata. Také v tomto případě klade vosa svá vajíčka do těla hostitele, kterého paralyzuje, ale nikoliv zabije. Fascinující na tom ale je, že beruška v tomto případě přežije. Kokony s vajíčky se totiž kladou ne přímo dovnitř těla, ale mezi nohy. Slunéčko po určité době opět ožije a může zase přijímat potravu nebo se rozmnožovat, jako by se nic nestalo.
K čemu je tato „velkorysost“ vosám dobrá? Možná je to podobné, jako když se parazit snaží hostitele přímo neusmrtit. Bakterie ale samozřejmě obývají svého hostitele kontinuálně. Tady by to celé dávalo smysl, pokud by také vosy mohly jedno slunéčko použít opakovaně. Lze si představit, že pro vosy je výhodné berušku, která se nechala vosou přemoci, nechat rozmnožit, aby v populaci zůstaly „geny pro podlehnutí útoku vosy“. Nebo může jít o to, že slunéčko dokáže larvy donést na nové stanoviště a rozšířit je (to se ale moc nezdá, vosa samotná má také velký akční radius)? Nehrozí ale naopak, že by se opět akční beruška larev vyvíjejících se mezi jejíma nohama zbavila? To vše by mělo být předmětem dalších výzkumů.
Vztahy mezi hostitelem a parazitem mají každopádně celou řadu podob, byť případ tohoto typu zřejmě dosud popsán nebyl.
Zdroj: Sciencedaily
Foto: zdroj Wikipedia, licence obrázku public domain (jde o jiný druh než popisovaný v článku, slunéčko sedmitečné Coccinella septempunctata)
