Student World

Sečteme-li úrodu všech obilnin v celém světě, pak se v roce 2005 vypěstovalo dvakrát tolik obilí než na stejné rozloze půdy v roce 1968. Zamysleme se nad údaji, které shrnul a spočítal ekonom Indur Goklany. Kdybychom v roce 1998 měli stále jen průměrné výnosy roku 1961, pak by k nasycení šesti miliard lidí bylo zapotřebí orat 3,2 miliardy hektarů namísto skutečně obdělaných 1,5 miliardy hektarů: území navíc by se rovnalo rozloze Jižní Ameriky bez Chile. A to ještě optimisticky předpokládáme, že na nově obdělané půdě, získané na úkor deštných pralesů, močálů a polopouští, by výnosy byly stejné jako na dosavadní půdě. Pokud by se tedy ve světě výnosy nezvyšovaly, museli bychom vypálit mnohem více lesů, zavlažit daleko víc pouští, vysušit mokřiny, vzít moři přílivových pásem a zorat o mnoho víc pastvin. Z jiného pohledu můžeme říct, že dnešní lidé farmaří (tedy pěstují plodiny a chovají hospodářská zvířata) jen na 38 procentech zemské souše, kdežto při výnosech roku 1961 by museli k nasycení dnešní populace obhospodařovávat 82 procent pevniny. Intenzifikace ušetřila pro divokou přírodu 44 procent planety. Intenzifikace zemědělství je prostě to nejlepší, co se z hlediska životního prostředí kdy stalo. Na Zemi se nyní rozkládá přes 800 milionů hektarů „druhotných“ tropických deštných lesů, které znovu vyrostly, když zemědělci odešli do měst, a z hlediska biodiverzity jsou téměř stejně bohaté jako prvotní prales. Je to dar intenzivního zemědělství a urbanizace.
Někteří tvrdí, že lidský druh si již přivlastňuje neúnosně velký díl primární produkce planety a že když si jí vezmeme pro sebe ještě víc, zhroutí se celý globální ekosystém. Lidstvo se podílí na hmotnosti živočišné říše na planetě půl procentem, ale dožaduje se, půjčuje si a zabírá si zhruba 23 procent celé primární produkce pevninské vegetace (tento podíl je však mnohem nižší, pokud se započtou i oceány). Ekologové tomuto číslu říkají „přisvojování čisté primární produkce lidmi“ s anglickou zkratkou HANPP. Jinak řečeno, ze 650 miliard tun uhlíku, který každoročně mohou rostliny absorbovat ze vzduchu, se 80 miliard tun sklidí, deset miliard spálí a šedesáti miliardám tun brání vyrůst zemědělská půda, lidská sídla s ulicemi a silnicemi a dobytek, takže na všechny ostatní druhy zbývá 500 miliard tun.
Určitý prostor pro expanzi by tu ještě být mohl, je ale reálné předpokládat, že planeta bude dál podporovat tak dominantní monokulturu jednoho druhu primáta? Pro odpověď na tuto otázku si ukažme, jak jsou na tom jednotlivé oblasti. Na Sibiři a v Amazonii zřejmě až 99 procent vegetačního růstu slouží přírodě, nikoli lidem. Na většině území Afriky a střední Asie lidé snižují produktivitu půdy, třebaže si přisvojují jen pětinu produkce – nadměrně spásaná buš dodá potravu méně kusům dobytka, než kolik by se tam uživilo antilop, kdyby to byla jen divočina. V západní Evropě a východní Asii sice lidé konzumují téměř polovinu veškeré rostlinné produkce, avšak takřka nijak tím nesnižují objem toho, co mají k dispozici jiné druhy – díky hnojivům se totiž produktivita půdy dramaticky zvýšila. Louka poblíž mého domu, postříkaná dvakrát do roka dusíkatým hnojivem, uživí velké stádo krav, hemží se ale také různými červy, larvami a mouchami, které pojídají kosi, kavky a vlaštovky. To zavdává značný důvod k optimismu, protože z toho plyne, že intenzivní zemědělství v Africe a střední Asii by mohlo nakrmit více lidí a přitom by současně uživilo i více druhů. Čili vědeckým žargonem: „Tato zjištění naznačují, že v globálním měřítku zde může existovat značný potenciál k nárůstu zemědělské produkce, který by nezbytně nemusel zvýšit HANPP.“
Moderní zemědělství prospělo planetě i díky dalším trendům. Od té doby, co lze zvládat plevel herbicidy namísto oráním (hlavní funkcí orby je zahrabání plevele), můžeme stále více plodin zasévat do půdy přímo, bez orání. To omezuje půdní erozi a stékání nánosů a zastavuje masakry nevinných půdních živočichů, které orání polí nevyhnutelně provází – jak o tom svědčí hejna racků hodujících na vyoraných červech. Zpracování potravin s pomocí konzervantů, jimiž tak pohrdají jisté skupiny lidiček naočkovaných dnešní zelenou biomódou, podstatně omezilo množství jídla, které se musí vyhazovat. Dokonce i uvěznění slepic, prasat a krav do klecí, vepřínů a kravínů, jakkoli zatěžuje svědomí těch, komu jde o blahobyt zvířat (včetně mě), bezpochyby vede k produkci více masa s pomocí menšího objemu krmiv a při nižším znečištění i nižším výskytu nemocí. Když udeřila ptačí chřipka, byla nejvíc ohrožena drůbež ve volných výbězích, nikoli v klecích. Některé formy intenzivního chovu zvířat jsou nepřijatelně kruté, jiné ale nejsou o nic horší než chov ve volném výběhu a jejich dopad na životní prostředí je nepochybně nižší.
Borlaugovy geny po pohlavní rekombinaci s Haberovým amoniakem a spalovacím motorem Rudolfa Diesela přeskupily tolik atomů, že to stačilo nejen k vyvrácení Malthuse na nejméně půl století, ale i k přežití tygrů a tukanů ve volné přírodě. Nyní předložím šokující hypotézu: lidstvo si může bez problémů zajišťovat po celé 21. století stále vyšší úroveň výživy, aniž by se k tomu bylo třeba obdělat jakoukoli novou půdu, a dokonce by její plocha šla postupně i omezovat. Je možné to zvládnout? Na počátku 60. let ekonom Colin Clark vypočítal, že lidé by se teoreticky mohli uživit při pouhých 27 čtverečních metrech zemědělské půdy na osobu. Argumentoval následovně: průměrný člověk potřebuje zhruba 2 500 kalorií denně, což odpovídá zhruba 685 gramům obilí. Toto číslo zdvojnásobíme, aby se dalo na půdě produkovat i něco paliv, látek a živočišných bílkovin, a dostaneme 1 370 gramů. Maximální rychlost fotosyntézy na dobře zavlažované a na živiny bohaté půdě je asi 350 gramů na čtvereční metr denně; počítejme raději přibližně 50 gramů, což bude zemědělství schopno v praxi dosáhnout ve světovém průměru. K požadovaným 1 370 gramům na osobu je tak nutných 27 metrů čtverečních. Na základě tohoto čísla a tehdejších výnosů Clark v 60. letech odvodil, že svět by mohl nasytit 35 miliard lidských žaludků.
Předpokládejme ale, že i přes Clarkův konzervativní přístup k fotosyntéze je jeho odhad stále přehnaně optimistický. Zvyšme jeho údaj na čtyřnásobek a představme si, že Země nemůže uživit průměrného člověka z méně než 100 metrů čtverečních. Jak jsme k této hranici blízko? V roce 2004 vypěstoval svět kolem dvou miliard tun rýže, pšenice a kukuřice na zhruba půl miliardě hektarů půdy, což představuje průměrný výnos čtyři tuny na hektar. Tyto tři plodiny zajistily zhruba dvě třetiny světových potravin, jak přímo, tak prostřednictvím hovězího, drůbeže a vepřového – to odpovídá nasycení čtyř miliard lidí. Jeden hektar tedy nasytil kolem osmi lidí, což je asi 1 250 čtverečních metrů na jednoho proti zhruba 4 000 metrům čtverečním o půl století dříve. To je ale stále hodně daleko do předpokládaných 100 metrů čtverečních. Kromě toho se ve světě pěstovaly na další miliardě hektarů ostatní obilniny, sója, zelenina, bavlna a další plodiny (pastviny v tom započítány nejsou) – to je kolem 5 000 čtverečních metrů na osobu. I kdyby se počet lidí zvýšil na devět miliard, zbudou stále ohromná rezervy pro zlepšení, než začneme narážet na meze zemědělské produktivity. Výnosy bychom mohli zvýšit dvou nebo čtyřnásobně a stále nebudeme ani na dohled maximálních prakticky dosažitelných výnosů z půdy, nemluvě o limitu daném fotosyntézou. Kdybychom se všichni stali vegetariány, byla by rozloha potřebné půdy ještě nižší; pokud by se ale svět vrhl čistě na biozemědělství, potřebovali bychom jí víc: museli bychom mít hektary navíc k chovu krav, jejichž hnůj by zúrodňoval naše pole; přesněji řečeno, pokud bychom měli nahradit veškerá dnes aplikovaná umělá dusíkatá hnojiva, vyžadovalo by to sedm miliard kusů dobytka navíc, který by se pásl na 12 miliardách hektarů pastvin. (Často pozorujeme, jak si bojovníci za biozemědělství nevědomě protiřečí, když se rozplývají zároveň nad klady hnoje a výhodami vegetariánství.) Tyto výpočty ale ukazují, že i bez vegetariánství budeme mít zemědělské půdy stále větší přebytky.
Takže pojďme do toho: pokračujme ve snižování plochy zemědělské půdy na osobu, abychom mohli její přebytky přenechat divočině.
Produkci potravin až tolik nezasáhne, když bude docházet půda pro zachycování slunečního světla – není to problém od doby, kdy Haber prorazil toto úzké hrdlo pomocí hnojiv. Komplikací naopak může být, pokud by začala docházet voda. Lester Brown upozorňuje na to, že zavlažovaní plodin v Indii je silně závislé na rychle vyčerpávaných zásobách podzemní vody a na pozvolna vysychající Ganze, že vzrůstajícím problémem celého světa je zasolování půdy způsobené vypařováním vody ze zavlažování půdy a že na zavlažování připadá plných 70 procent světové spotřeby vody. Přiznává ale také, že neefektivnost zavlažovacích systémů (to znamená ztráty kvůli vypařování) rychle klesá, zejména v Číně, a už existuje dobře známá technika – kapkové zavlažování – která celý problém dokáže prakticky eliminovat. Tato metoda se už široce používá v zemích jako Kypr, Izrael a Jordánsko. Jinými slovy, marnotratnost v zavlažování je důsledkem nízké ceny vody. Jakmile bude voda náležitě oceněna trhem, bude se využívat nejen úsporněji, ale také se zvýší množství, které jí máme k dispozici, protože vzniknou pobídky k jejímu zachycování a vytváření zásob.
K uživení devíti miliard lidí v roce 2050 tedy bude stačit následující: zvýšit zemědělskou produkci pomocí razantního vzestupu využívání hnojiv v Africe nejméně na dvojnásobek, rozšířit kapkové zavlažování po Asii a Americe, zavést dvojí roční sklizně v řadě zemí tropického pásu a využívat po celém světě geneticky modifikované plodiny, které zlepší výnosy a omezí znečištění. Co se týče krmení dobytka, je třeba pokračovat v přesunu od obilí k sóji, dál rozšiřovat rybí, kuřecí a prasečí farmy na úkor chovu krav a ovcí (kuřata a ryby přeměňují obilí na maso třikrát účinněji než krávy, prasata jsou někde mezi tím). Bude nutné výrazně posílit obchod, a to nejen proto, že lidé a plodiny nebudou na stejných místech, ale i proto, že obchod povzbudí specializaci jednotlivých oblastí na místní nejvýnosnější plodiny. Jestliže budou cenové signály zemědělce ve světě pobízet k takovýmto krokům, je docela možné, že devět miliard lidí v polovině století bude získávat výživu snadněji než dnes a navíc z menší rozlohy polí, což navrátí rozlehlé lány půdy přírodě. Jen si představme, jak ohromně se může do roku 2050 rozšířit divočina. Je to úžasný cíl, jehož lze ale dosáhnout jen další intenzifikací a postupem vpřed, nikoli návratem zpět a samozásobitelským biozemědělstvím. Dokonce si zkusme představit, že bychom přešli na produkci potravin v mnohopatrových budovách s hydroponickým kapkovým zavlažováním a elektrickým osvětlením. Potraviny by se takto mohly pěstovat po celý rok v nevyužívaných městských lokalitách napojených dopravníky přímo na supermarkety. Za budovy a elektřinu bychom mohli platit poskytnutím daňových úlev developerům, kteří by za to přeměňovali zemědělskou půdu na lesy, bažiny nebo savany. Je to povznášející a vzrušující cíl.

Tento text je úryvkem z knihy
Matt Ridley: Racionální optimista – O evoluci prosperity
Argo a Dokořán 2013
O knize na stránkách vydavatele

autor