Současné pojetí autorského práva není jediným možným uspořádáním. Naopak s sebou přináší řadu nevýhod: Autorské právo se snadno dostává do konfliktu s jinými právy a tak, namísto aby díky němu sporů ve společností ubývalo, jich naopak přibývá. Dokonce ani nemusí platit, že ochrana intelektuálního vlastnictví nějak podporuje inovace a pokrok. Viděno z opačného pohledu, autorské právo naopak brání konkurenci, zvýhodňuje určité skupiny a zbytečně zvyšuje řídící úlohu státu. Tyto poměrně provokativní názory se na následujících řádcích bude snažit obhájit Josef Šíma z Liberálního institutu.
Pokud jsem dobře pochopil, tvrdíte, že autorské právo "esenciálně neexistuje". Mohl byste upřesnit, co vlastně míníte onou "esencialitou"?
Smysluplnost existence vlastnického práva lze pochopit tehdy, uvědomíme-li si, proč vlastnické právo vlastně existuje. Je zjevné, že jeho základem není žádný legislativní akt, ale nutnost najít přijatelný způsob lidského soužití.
Z čeho plyne tato nutnost? Základem našeho světa je vzácnost. Rozdílnost zájmů, respektive názorů na to, jak s určitou věcí naložit, vede ke konfliktu. V tomto konfliktu bude platit buď „silnější vyhrává“, tj. vlastníka určí síla, nebo se vlastníkem stane člověk na základě nějakého spravedlivého principu. Vlastnické právo tedy esenciálně vyplývá z existence vzácnosti dané věci.
Tzv. intelektuální vlastnictví je však v principu odlišné. Zcela převrací vazbu vzácnost vlastnictví a nastoluje pravý opak, tedy (intelektuální) vlastnictví vzácnost. Jinými slovy řečeno, intelektuální vlastnictví neřeší problém vzácnosti, ale naopak vzácnost vytváří!
Zároveň vzniká situace, kdy se vlastnická práva běžného typu dostávají do konfliktu s tzv. intelektuálním vlastnictvím, čímž vznikají další spory. Opět tedy namísto toho, aby ve společnosti sporů díky existenci práva ubývalo, jich naopak přibývá a konflikty se dále rozšiřují.
Jak si představujete např. vydávání knih, hudby nebo softwaru v prostředí bez autorských práv?
Mnoho lidí podléhá představě, že intelektuální vlastnictví podporuje inovativnost a pokrok. Tento závěr je však příliš ukvapený a empirické výzkumy ho nepotvrzují.
Zavedením intelektuálního vlastnictví se na jedné straně podpoří inovativnost (např. před patentováním určité věci), ale na druhé straně se inovativnost přibrzdí – např. ve chvíli, kdy je patent udělen a funguje jako monopolní výsada, v jejímž důsledku ostatní nemohou využívat danou technologii.
Co se týče produkování výrobků bez existence tzv. intelektuálního vlastnictví, je nutné stavět na zásadě, že člověk nemůže být při své nenásilné činnosti vázán ničím, k čemu se smluvně nezavázal, a při prodeji svých výrobků musí hledat způsoby, jak si smluvně zajistit výnosnost svých aktivit.
Výrobce může například využít možnosti obchodního tajemství (viz receptura na výrobu Coca-Coly), může své výrobky vázat nebo využít snadné šíření svého výrobku jako reklamu pro své jiné aktivity (např. šíření hudby na CD nosičích jako reklamu pro své koncertní turné). I dnes najdeme věci jako volně šiřitelný software nebo autory knih, kteří se svými čtenáři komunikují přes internet a slibují napsat další díl oblíbené knihy pouze pokud si čtenáři koupí přímo od autora určitý počet výtisků. Moderní technologie a šifrování jsou další možnou cestou.
Úplně nerozumím logice, v niž by autorské právo bylo nahrazeno nějakou dohodou uzavíranou při koupi díla (o nešíření apod.). Autor/vydavatel by vyžadovali uzavření takové dohody a zákazník by ji zřejmě v řadě případů nerespektoval. Autor/vydavatel by se obracel na soud. Jaký by byl rozdíl oproti současnému stavu?
Rozdíl by byl v tom, že mnoho nenásilných činností, které jsou dnes „protiprávní“, by se stalo běžnou společenskou aktivitou.
Celá historie rozvoje Evropy stojí na kopírování úspěšných postupů, a to se týká i literárních děl. Jak ukazují historici zabývající se touto otázkou, mnoho kulturních klenotů by nemohlo vzniknout, kdyby v minulosti platily dnešní zákony týkající se intelektuálního vlastnictví. Vynucování práva je aktivita, která je velmi nákladná, a tak – zpět k vaší otázce – by autor, který by se kontinuálně soudil kvůli způsobu distribuce svých výrobků, prohrál v souboji se smysluplnějšími distribučními metodami svých konkurentů.
Nesmíme také rozhodně zapomínat na samotnou historii vzniku patentů a copyrightů! Patenty vznikly jako snaha panovníka obejít zákaz udělování monopolních výsad podnikatelům a copyright jako pokus panovníka kontrolovat „nezávadnost“ vydávané literatury. Žádnou snahu chránit autory a podporovat šíření literatury zde nenajdeme. To je až naše nynější představa o ušlechtilosti snahy zákonodárců, která je však dána z velké části propagandou ze strany státu a zájmových skupin.
Více o teorii a historii intelektuálního vlastnictví můžete najít na adrese http://www.libinst.cz/tl/tl_12_2001.pdf
Jakým skupinám podle vašeho názoru současné pojetí autorského práva vyhovuje?
Těm skupinám, které jsou díky tomu chráněny před konkurencí – a to buď tak, že je omezen vstup do určitého odvětví, nebo tak, že mohou přežívat výrobní a prodejní postupy, které by jinak přežít nemohly. To je stejné jako u jiných státem chráněných skupin.
A pak je tu samozřejmě stále se zvětšující byrokratická mašinérie, které vyhovuje situace, kdy si lidé stále více myslí, že bez státních úředníků a politiků placených z daní by nemohla existovat prosperující společnost. Když stát svou legislativou zničí všechny soukromé alternativy, lidé získávají pocit, že bez moudrého státního řízení by neexistovaly školy, vynálezy, filmy, hudba, značkové oblečení nebo software.
Autorské právo, copyright, patent, chráněný průmyslový vzor, ochranná známka: Jaké z těchto "technologií" vám připadají přijatelné a v jaké podobě?
Pokouším-li se hledat smysluplný obsah těchto konceptů, pak jej nalézám pouze tehdy, když tyto pojmy charakterizují smluvní vztah mezi subjekty, které se zavazují k jistému chování – že nebudou provádět aktivity určitého typu.
To ovšem neznamená, že jisté druhy chování na trhu přežijí. Vezměme si poměrně populární příklad prodeje tzv. neznačkového zboží na tržištích a podívejme se na něj logikou smluvních povinností. Trhovec, který není v žádném smluvním vztahu řekněme s firmou Addidas, prodává tričko s třemi pruhy a „falešnou“ nášivkou Addidas, čímž vzniká smluvní vztah mezi jím a kupujícím. Je-li kupující obeznámen s tím, že nekupuje „originál Addidas“ – což bude případ valné většiny nakupujících na tržištích – nenastává žádný problém a směna přináší všem účastníkům transakce prospěch.
Kdyby byl trhovec ve smluvním vztahu s firmou Addidas, kde by se zavázal, že bude prodávat pouze „originální“ produkty, bude souzen, neboť porušil své smluvní závazky. Bude-li se kupující cítit poškozen a prokáže-li, že byl uveden v omyl prodejcem „neoriginálního“ výrobku, bude jej muset prodávající odškodnit a pravděpodobně příště při svých prodejích „neoriginálnost“ svého výrobku zdůrazní.
Zaměníme-li v uvedeném příběhu tričko za software, na logice argumentu se nic zásadního nezmění. Stále bude patrné, že nikdo není v takovémto uspořádání obelhán a veškeré problémy jsou běžně řešeny soudy bez nutnosti dodatečné státní regulace.
Josef Šíma vyučuje ekonomii na katedře hospodářské politiky VŠE v Praze a na University of New York/Prague. Je vědeckým pracovníkem Liberálního institutu v Praze a Ludwig von Mises Institute, Auburn, USA. Přeložil více než deset knih a je autorem řady odborných i popularizačních textů včetně knihy Trh v čase a prostoru (Liberální institut, 2000).
