Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Cesty arabské a raně středověké vědy (3): Přesun vědy do Evropy

(dokončení)
Na naše otázky odpovídá Mgr. Marek Otisk, PhD., který se na Ostravské univerzitě a ve Filozofickém ústavu AV ČR zabývá dějinami raně středověkého myšlení. Mimo jiné publikoval knihu Na cestě ke scholastice, k vydání je připraven výběr textů Metafyzika jako věda, který se týká právě recepce arabských autorů v evropském latinském prostředí.

Jakým způsobem bylo v Evropě od 12. století na arabské myšlení navázáno?

Arabské vědecké a filosofické myšlení se stalo od 12. století integrální součástí dalšího vývoje středověké filozofie. Již samotní překladatelé se pokoušeli využít těchto podnětů k novým pohledům na některé problémy. Ovšem rychlý průnik tolika nových inspiračních zdrojů, navíc v době, kdy se postavení církve výrazně upevnilo, se muselo setkat s antagonistickou reakcí. Takže na jedné straně se na artistické fakultě pařížské univerzity prosadí skupina latinských averroistů, kteří někdy až ostentativně dávají najevo, že jim nezáleží na dogmatických důsledcích jejich teorií, a na druhé straně se okamžitě vynášejí odsudky, které zakazují používat Aristotela, včetně arabských komentářů k němu, neboť se jedná o pohanské bludy, které dezinterpretují svět. Ovšem přes všechny možné odsudky se arabsko-řecké myšlení usadilo v latinském prostředí a brzy se stalo nezbytnou součástí tehdejšího vzdělání, přestože v mnoha ohledech se k nim i scholastičtí myslitelé stavěli kriticky.
Podobně kritické reakce však přicházely také z jiného důvodu. Například v Oxfordu velmi silně kritizovali Aristotela, neboť se jim jeho výklad přírody zdál být příliš spekulativní a málo využívající matematiky či experimentu. Není těžké vidět i v těchto metodologických požadavcích kladených na nově se rodící přírodovědu arabské inspirace, kde se narozdíl od křesťanského středověku věda a filosofie poměrně výrazně oddělily od náboženství.

Proč v arabském světě v určitý okamžik vývoj vědy jakoby ustrnul?

Arabská věda a tehdejší filozofické uvažovaní označované jako falsafa prodělala mezi 9.–12. stoletím křesťanského letopočtu několik vývojových fází a zlomů. Co se však ukázalo být jako jeden z hlavních podnětů pro její bouřlivý a originální rozvoj byla právě ona značně menší závislost na náboženských strukturách. Pro její relativně autonomní rozvoj bylo důležité, aby vládnoucí vrstvy měly na jejím rozvoji zájem, financovaly ji a dokázaly se postavit proti ortodoxním reakcím ze strany islámské náboženské elity. V situaci, kdy tato podpora přestala fungovat, nebyl v muslimském prostředí prostor pro další rozvoj či invenční práci s filosofickým a vědeckým materiálem.
První znatelné zhoršení pozice těchto neortodoxních myslitelů a vzdělanců lze zaznamenat ve druhé polovině 11. století na východ od Evropy, kdy se fakticky omezuje vláda abbásovského chalífátu na úkor Seldžuků, kteří svůj rychle rostoucí politický vliv opřeli mimo jiné o islámskou sunnitskou ortodoxii. Vědecké centrum se pak přesunulo na Pyrenejský poloostrov, především do Córdoby. Zde nastává poslední velký rozkvět falsafy a arabské vědy, který se však už odehrává v prostředí rigidních vládců almorávidské a především almohadské dynastie. Zde pak rozhodujícím způsobem záleželo na osobnosti konkrétního panovníka. Zatímco třeba Já’kúb Júsuf měl k sekulárnímu vědění obrovskou úctu, sám se mu věnoval a údajně přiměl Ibn Rušda k sepisování jeho komentářů k Aristotelovi, tak po jeho smrti se postavení Ibn Rušda výrazně zhoršilo, musel odejít do ústraní a poslední roky svého života strávil v nezáviděníhodné situaci a za všeobecného odmítání.
Ortodoxie a náboženské myšlení, včetně súfismu, se rozvíjelo i nadále, ale zájem o vlastní vědeckou či filozofickou práci ustrnul, i když nelze říci, že by zcela ustal. Stagnace se projevuje třeba tím, že Ibn Rušdovy spisy vzbudily v latinské Evropě značně větší intelektuální reakci než v muslimském prostředí.

Kdo ke kdo:
Avicenna (980–1037) – lékař, básník a filosof, je nejznámější osobností první fáze vývoje arabské filosofie. Proslavil se především jako značný systematik, který dokázal spojit antické dědictví (především Aristotela a novoplatoniky) s poznatky arabsky píšících filosofů. Byl vlivný nejen svou filosofickou koncepcí, ale také svým lékařským dílem Kánon medicíny, který sloužil dlouhá staletí jako základní text evropských znalostí o lékařském umění.
Averroes (1126–1198) – (Ibn Rušd) filosof, právník, lékař a především vytrvalý komentátor Aristotelova díla je nejvýznamnější postavou druhé fáze arabské filosofie. Jeho mnohaletým úkolem bylo komentovat spisy Aristotela, avšak nejedná se pouze o výklady Aristotelových myšlenek. Averroes se ve svých knihách pouští rovněž do srovnání výkladů daných problémů u jiných autorů a doplňuje také své vlastní originální koncepce. Jeho spisy zaznamenaly větší ohlas v latinském prostředí, kde se mimo jiné zformoval samostatný proud tzv. latinského averroismu.

Jak se díváte na "virtuální dějiny", tedy různé úvahy "co by, kdyby"? Existuje názor, který tvrdí, že kdyby se maurské Španělsko dokázalo politicky udržet, mohla průmyslová/vědecká revoluce nastat o několik staletí dříve.

Rozumím tomu, že podobné úvahy jsou velmi lákavé a přinejmenším lidi určitého založení jistě fascinují… Považuji to ale spíše za sci-fi, než za úvahu, která by mohla mít skutečnou relevanci. Jak jsem řekl před chvílí: Při veškerém teoretickém či praktickém propojení politické a náboženské moci, které je typické pro islám, zde rozvoj vědy vždy závisel na podpoře mocných.
Tato podpora by jen obtížně mohla vést k tomu, aby se rozvinulo něco jako průmyslová revoluce. K tomu bylo zapotřebí mnoha dalších podnětů, prostředků, objevů a znalostí – a to nikoli jen ve vědě, ale také změn v hospodářství, politice, sociálním vývoji atd. Tím samozřejmě nechci snižoval technologickou a technickou úroveň muslimských stavitelů, architektů apod., kteří v této době určitě převyšovali běžný standard Evropy. Důkazem je třeba obdiv, který křesťané pociťovali k stavbám a celkovému řešení Granady, když dobyli tuto poslední výspu muslimského světa v západní Evropě. Vyvozovat z toho jakékoli závěry ve vztahu k průmyslové revoluci či vzniku vědy novověkého typu ale považuji za nesmyslné.

Na okraj:
Roger Bacon a vymoženosti techniky

Doba, kdy o sabatech létaly čarodějnice na košťatech a takto se rychle pohybovaly vzduchem, byla podle Rogera Bacona (cca 1214–po 1293) ve 13. století u konce. Bacon byl pevně přesvědčen, že se lidem podaří zkonstruovat takové stroje, které dokáží bezpečně a rychle přenášet člověka vzduchem. Stačí maličkost: postupovat ve vědeckých výzkumech podle metody, která nebude jen následovat spekulativní postupy a deduktivní metody, ale dokáže se zasloužit o využití kvantifikovaných hodnot při pozorování a experimentech a transformuje tak vědecké poznání rovněž do podoby ars practica. Prototyp letadla samozřejmě neměl být jediným výsledkem změn v metodologickém a praktickém využití vědy: Roger Bacon ve svém díle Opus maius pro své současníky značně nedůvěryhodně „fantazíruje“, že toho dokážeme vyrobit mnohem více: vozy, k jejichž pohybům nebude zapotřebí sil tažných zvířat, nebo taková zařízení, v nichž se člověk dokáže bezpečně spustit na dna moří, řek či jezer. Může se zdát, že Roger Bacon byl jen bláhovým snílkem, který popustil uzdu své fantazie, na druhé straně se však na svou dobu nezvykle věnoval využití experimentu a matematiky v poznání světa. Své výzkumy prováděl např. na poli optiky, v níž si byl plně vědom principů, které dokáží výrazně zlepšit vizuální pozorovací schopnosti člověka: jako výsledky těchto optických postupů viděl možnost sestrojení takých přístrojů, kterým dnes říkáme dalekohled či mikroskop.

Bagdádský Dům moudrosti

Před rokem 830 křesťanského letopočtu vznikla za abbásovského chalífy al-Ma’múna (813–833) v Bagdádu instituce, o níž se dodnes tvrdí, že nemá ve světě a jeho dějinách obdoby. Tomuto originálnímu chalífovi se údajně ve snu zjevil samotný Aristotelés a doporučil mu, aby byly do arabštiny přeloženy všechny jeho spisy a také díla jiných antických filosofů a vědců. Al-Ma’mún nechal tedy zřídit Dům moudrosti (Bajt al-hikma), v němž se snažil soustředit všechny význačné vědce, filosofy, myslitele, lékaře a zejména překladatele tehdejšího muslimského světa. Zároveň vysílal do Byzance četné výpravy, kterým mnohdy velely tyto překladatelské osobnosti, a za drahý peníz tam nakupovali ty nejcennější poklady řeckého vědeckého a filosofického dědictví. V Bagdádu se pak tato díla překládala do arabštiny, čímž byl výrazně urychlen přenos myšlenkových pokladů do arabského jazyka. Al-Ma’mún těmito počiny navázal na snahy svých předchůdců – např. al-Mansúra (754–775) a Hárúna ar-Rašída (786–809), za nichž translatio studiorum získalo oficiální vladařskou podporu. Pracovníci Domu moudrosti patřili mezi nejváženější učence své doby a dle toho byli také ve své „první akademii věd“ placeni: Podle dochovaných legend se nejlepším překladatelům a autorům nových děl vyvažovaly jejich knihy přímo zlatem!

1. díl rozhovoru
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/2F7265B29C5A2A25C1257105003594FD

2. díl rozhovoru
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/58F32FDD17A4676AC1257105003617F0

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru