Student World

Již jsme zdůraznili důležitý rozdíl mezi ochotou platit a schopností platit. Dalším důležitým pojmem je rozdíl mezi zemí, která čelí krátkodobému problému s financováním, a tou, která není ochotna/schopna hradit své dluhy na neurčitou dobu.
Ve většině literatury je tento rozdíl typicky charakterizován jako rozdíl mezi „ilikviditou a insolventností“. Čtenář samozřejmě nyní již chápe, že tato slovní analogie mezi dluhy států a dluhy firem je vysoce zavádějící. Krachující společnost nemusí být jednoduše schopna hradit v plné výši své dluhy tak, jako to činí fungující podniky. Defaultující země udělá naopak obvykle strategické rozhodnutí typu, že (plné) splácení dluhů nestojí za oběti, které by si vyžádalo.
Státy si často půjčují v zahraničí, a to buď na relativně krátké období jednoho až tří let, anebo na období delší, za úrokových sazeb navázaných na krátkodobé mezinárodní dluhy. Proč vypůjčování obvykle bývá relativně krátkodobým, je samostatné téma. Například Diamond a Rajan tvrdí, že věřitelé chtějí mít možnost potrestat vypůjčitele, pokud se chovají špatně, tedy pokud zdroje neinvestují, a tímto způsobem zvyšovat pravděpodobnost budoucího splacení dluhů.
Jeanne říká, že jelikož krátkodobé vypůjčování zvyšuje riziko finanční krize (za níž není možné půjčku zopakovat), jsou země nuceny držet se disciplinovanější politiky a zlepšovat tak ekonomické výsledky dlužníka i věřitele.Z těchto a dalších souvisejících důvodů je krátkodobé vypůjčování spjato s mnohem nižšími úrokovými sazbami než vypůjčování dlouhodobé. Obdobné argumenty byly vysloveny v souvislosti s vypůjčováním v zahraničních měnách.

V každém případě platí, že když si nějaká země půjčuje krátkodobě, musí nejen vyřešit financování úroků (a to buď z vlastních zdrojů, anebo prostřednictvím nové půjčky), ale musí také splácet jistinu, aby mohla půjčky periodicky opakovat, neboli „otáčet“. Krize likvidity nastává tehdy, když země, která je dlouhodobě schopna a ochotna splácet své dluhy, není schopna tyto dluhy v daném okamžiku „otočit“. Tato situace je v protikladu s tím, co se někdy nazývá problémem „insolventnosti“, tedy situací, kdy se má za to, že země není ochotna nebo schopna dlouhodobě splácet své druhy. Jestliže země opravdu čelí krizi likvidity, nějaká třetí strana (například nějaká mezinárodní věřitelská organizace, třebas Mezinárodní měnový fond) jí může, v zásadě bez většího rizika, poskytnout krátkodobou překlenovací půjčku, která postaví vypůjčitele na nohy a zabrání tomu, aby se rozhodl pro default.
A pokud se podaří plně přesvědčit věřitele, že země má jednoznačně v úmyslu své dluhy v dlouhodobém horizontu splácet, dlužník by se už s velkou pravděpodobností neměl znovu dostat do krátkodobého problému s likviditou. Sachs uvádí důležitou námitku. Předpokládejme, že peníze, které si nějaká země vypůjčí, jsou poskytnuty velkou skupinou věřitelů, přičemž každý z nich je jako jednotlivec malý. V kolektivním zájmu věřitelů může být krátkodobé půjčky otáčet.
Na druhou stranu však může nastat rovnováha, kdy všichni věřitelé odmítnou půjčky znovu poskytnout, a v tomto případě bude země přinucena k defaultu. Pokud žádný z půjčovatelů nebude moci poskytnout zemi dost peněz na její platby, může nastat jak „defaultová“, tak „nedefaultová“ rovnováha. Příklad, který uvádí Sachs, je samozřejmě velmi dobrou ilustrací tématu finanční křehkosti a náchylnosti dlužníků k syndromu „tentokrát je to jinak“. Vypůjčitel může vesele fungovat, dokud k němu půjčovatelé mají důvěru. Jestliže je ale z nějakého (třeba vnějšího) důvodu tato důvěra ztracena, pak se půjčování zhroutí a žádný jednotlivý věřitel nemusí mít sílu či chuť tento kolaps odvrátit.
Tezi o ilikviditě versus insolventnosti jsme již ilustrovali v našem úvodu v souvislosti s runy na banky a ještě ji potkáme v několika jiných převlecích. Technicky vzato mohou být země někdy vystaveny „mnohonásobným rovnováhám“, z čehož plyne, že rozdíly mezi případem země, u níž default nastane, a té, kde default nenastane, mohou být někdy velmi malé. U určité struktury dluhu a za předpokladu, že všichni hráči hájí své vlastní zájmy, může docházet k velmi odlišným výsledkům v závislosti na očekáváních a důvěře.
Teoretikové vypracovali celou řadu konkrétních modelových situací, kdy k defaultům může dojít v důsledku „skvrn na slunci“, jež způsobí, že se v nějaké zemi rovnováha nedefaultová změní v defaultovou.Možná existence mnohonásobných rovnovah a myšlenka, že investoři mohou dostat ve vztahu k určité zemi dočasně strach, může hrát důležitou úlohu při vysvětlování, proč do dluhových krizí států vstupují vlády věřitelských zemí a mezinárodní instituce. Nebezpečím ale je, že nemusí být vždycky snadné rozlišit default, který byl nevyhnutelný (když je země tak vysoce zadlužená a tak špatně spravovaná, že je zapotřebí jen malé síly, aby byla dotlačena k defaultu), od defaultu, který nevyhnutelný nebyl (je-li země ve své podstatě zdravá, ale má problémy zachovávat si důvěryhodnost kvůli velmi krátkodobým a snadno řešitelným problémům s likviditou). V žáru krize mívají potenciální zachránci (dnes především mezinárodní půjčovatelé, třeba Mezinárodní měnový fond) tendenci přesvědčovat sami sebe, že jde jen o problém důvěry, který lze vyřešit krátkodobými překlenovacími půjčkami, i když ve skutečnosti se setkávají s hlouběji zakořeněnou krizí schopnosti a ochoty platit.

Tento text je úryvkem z knihy:
Carmen M. Reinhartová a Kenneth Rogoff: Tentokrát je to jinak – Osm století finančních pošetilostí
Argo a Dokořán 2013
O knize na stránkách vydavatele

autor