Nejen Poe ve své Teorii básnické skladby píše o tom, že báseň je struktura až matematická. Lze samozřejmě namítnout, že Poe si své vyprávění o tom, jak postupně vykalkuloval Havrana, prostě vymyslel. Jak vidí vztah mezi poezií a gramatikou Roman Jakobson z Pražského lingvistického kroužku?
Jakobson uvádí, že dokladem takové gramatické kategorie je třeba typ rýmu. Čtyřverší aabb, abab a abba působí vždy zcela jinak (bohužel chybí upřesnění, jak se liší účinky jednotlivých struktur konkrétně). U rýmu je také velmi důležité, zda je provázen morfologickou příbuzností a nebo je založen naopak na jejím popření. Přeloženo do češtiny :-), je zásadní rozdíl, zda se vám rýmují dvě slova gramaticky stejně tvořená (kráčel-vláčel; tímto způsobem se lze dostat až k cimrmanovskému rýmu absolutnímu :-)), nebo je stejná koncovka důsledkem úplně jiných operací, co se se slovy provedly, a jejich základní tvary se nerýmují (letmý-do tmy; tento typ rýmu je jaksi elegantnější).
Totéž co pro gramatiku platí pro význam; opět můžeme spolu rýmovat jevy příbuzné, nebo naopak vytvářet kontrast – a samozřejmě existuje i řada poloh mezi tím. Když máme báseň složenou ze slok, další důležitou otázkou je, zda v každé sloce najdeme stejný počet řádek a pokud ne, jaký je zde použit systém.
Jakobson samozřejmě řeší i otázku, zda básníci s těmito motivy ("figurami") pracují na vědomé úrovni. Dospívá k závěru, že třebaže proces tvorby je často podvědomý, u řady básníků skutečně platí, že tvoří podobně "matematicky", jako předvedl Poe v popisu vzniku Havrana.
Trochu jiná věc je pak vnímání díla; zde samozřejmě většina čtenářů žádnou vědomou reflexi neprovádí, neříkají si obvykle "ten a ten verš na mě působí díky poslední kratší slabice". Je otázkou, nakolik je tento rozdíl mezi tvorbou a vnímáním typický právě pro poezii a nakolik ho třeba najdeme i v hudbě.
Mezi lingvisty a literárními kritiky může snadno zajiskřit; druhá skupina bude mít tendenci tvrdit, že v umělecké tvorbě jde přece ještě o něco jiného než o rýmy a protiklady, o význam sdělení. To je sice pravda, ale žádný význam nelze sdělovat odděleně od jeho formy. Poému sice můžeme začít popisovat prostřednictvím jejích účinků, dostaneme se pak ale k totální impresionistické subjektivitě. Účinek skutečně pochopíme spíše tak, že budeme analyzovat prostředky, které autor k jeho vyvolání použil. Sémantiku nelze oddělit od gramatiky.
Jakobson v příslušné kapitole dále analyzuje, jaké možnosti nám dávají gramatické kategorie jednotlivých jazyků. Například v těch indoevrospkých musíme vždy volit mezi jednotným a množným číslem. V některých jazycích indiánských však tento protiklad neexistuje – samozřejmě můžeme kvantitu popsat dodatečně, ale číslo není nezbytnou součástí podstatného jména. V češtině či angličtině snad tak nějak fungují podstatná jména látková. Kukuřice sama o sobě neříká nic o své počtu, ten můžeme však doplnit dodatečně (klas versus klasy, např.). V poezii přitom často nabývají na roli právě ty stránky jazyka, které běžná řeč ponechává stranou.
Z tohoto hlediska by pak báseň byla odkrýváním toho, co v jazyce sice již je přítomno, ale jaksi v koutě nebo podprahově.
(Zdroj: Roman Jakobson: Dialogy, Český spisovatel, Praha, 1993)
