Představa, že fosilní paliva brzy dojdou, je obava stará jako tyto suroviny samy. Když anglický ekonom Stanley Jevons v roce 1865 předpovídal brzké zdražení uhlí v důsledku prudkého růstu poptávky a docházejících zásob, uvedl: „Snadno si vyvodíme, že současné tempo našeho pokroku nemůže pokračovat nadlouho,“ a dodal, že „je zbytečné přemýšlet o nahrazení uhlí jakýmkoli jiným druhem paliva“, takže Britové „musí buď zemi hromadně opouštět, nebo zde zůstanou a budou žít v bolestné tísni a chudobě“. Jevonsův nářek nad představou, kterou bychom dnes nazvali „uhelný zlom“, měl takový vliv, že v roce 1866 tisk rozpoutal „uhelnou paniku“, vláda Williama Gladstona slíbila, že začne splácet národní dluh, dokud má země uhlí, a vznikla zvláštní královská komise pro uhlí. Ironií osudu se právě v 60. letech 19. století objevily po celém světě dosud neznámé rozsáhlé zásoby uhlí a na Kavkaze a v Severní Americe se začala těžit ropa.
Ve 20. století se hlavním pramenem obav v tomto směru stala namísto uhlí ropa. V roce 1914 americký důlní úřad předpověděl, že Americe vydrží zásoby ropy jen deset let. Ministerstvo vnitra USA v roce 1939 odhadlo, že americká ropa bude k dispozici ještě třináct let. O dvanáct let později předpovědělo, že ropa zůstane ještě na dalších třináct let. Prezident Jimmy Carter v 70. letech prohlásil, že „je možné, že veškeré prokázané rezervy ropy celého světa spotřebujeme do konce příštího desetiletí“. V roce 1970 měl svět v prokázaných rezervách 550 miliard barelů ropy, ale během následujících dvaceti let se spotřebovalo 600 miliard barelů. Podle toho by v roce 1990 bylo vytěženo o 50 miliard barelů více, než kolik ropy vůbec existovalo. V roce 1990 však nevyužité rezervy dosáhly 900 miliard barelů, nepočítaje v to ohromná naleziště ropných písků Athabasca v kanadské Albertě, těžké ropy z živičných písků v pánvi Orinoka ve Venezuele a břidlicové ropy ve Skalistých horách, kde je celkem uloženo na šest bilionů barelů těžké ropy, tedy dvacetinásobek rezerv Saudské Arábie. Tamní těžká ropa se sice využívá obtížněji, je ale možné, že díky rafinaci pomocí bakterií bude brzy schopna konkurovat běžné ropě i při „normálních“ cenách. Stejně mylné předpovědi brzkého vyčerpání zásob se v posledních desetiletích objevovaly opakovaně i u zemního plynu. Nálezy obřích ložisek břidlicového plynu v posledních letech zvýšily zásoby plynu v USA na dvojnásobek a Amerika má nyní plynu na téměř tři století.
Zásoby ropy, uhlí i plynu jsou konečné. Vydrží však řadu dalších desetiletí a možná i staletí a lidé najdou jejich náhrady dlouho předtím, než dojdou. Paliva lze syntetizovat z vody pomocí jakéhokoli zdroje energie, například jádra nebo slunce. Zatím je to příliš drahé, avšak se zvyšováním účinnosti paliv a růstem ceny ropy bude tato rovnice vypadat stále příznivěji.
Nepopiratelným, byť překvapivým faktem, který se často přehlíží, navíc je, že fosilní paliva zachránila většinu krajiny před industrializací. Před nástupem fosilních paliv se energie získávala pěstováním plodin pro lidi nebo koně, a k tomu bylo zapotřebí velké množství půdy. V kraji, kde mám domov, plynou řeky přirozenou cestou, dřevo roste a hnije v lesích, na pastvinách se pasou krávy, horizont není zjizven větrnými mlýny; bez fosilních paliv by většina krajiny musela být zcela nutně využita k zachování lidských životů. Kdyby měla Amerika získávat veškerou svou energii pro dopravu ve formě biopaliv, potřebovala by o 30 procent více zemědělské půdy, než kolik jí nyní využívá. Kde by se pak pěstovaly potraviny? Abychom získali představu, kolik krajiny by obnovitelné alternativní zdroje energie zabraly, uvažme, že kdyby měla být současným 300 milionům obyvatelům Spojených států zajištěna jejich současná spotřeba energie v objemu asi 10 000 wattů na jednoho (2 400 kalorií za sekundu), vyžadovalo by to:
– solární panely o rozloze Španělska
– nebo větrné farmy velikosti Kazachstánu
– nebo zalesněná území o rozloze Indie a Pákistánu
– nebo louky na seno pro koně o velikosti Ruska a Kanady dohromady
– nebo hydroelektrárny využívající vodu z povodí o třetinu většího, než je rozloha všech kontinentů světa50
Rozloha území zabraného uhelnými a jadernými elektrárnami spolu s ropnými rafineriemi a plynovody, které dodávají 300 milionům Američanům téměř veškerou energii, je takřka směšně malá – a to i když do toho započítáme krajinu pohlcenou povrchovými doly. Například v oblasti kolem Appalačského pohoří, kde se uhlí dobývá povrchovou těžbou, je za dvacet let těžbou dotčeno zhruba sedm procent z takřka pěti milionů hektarů půdy, což představuje asi dvě třetiny rozlohy Ústeckého kraje. Území je to sice velké, ani zdaleka se však neblíží rozlohám, které jsme popsali výše. Větrné turbíny potřebují pětkrát až desetkrát více betonu a oceli na vyrobený watt než jaderné elektrárny, nemluvě o kilometrech nových cest a nadzemního vedení. Označovat monstra na výrobu obnovitelné energie, která neefektivně požírají krajinu, slovy „zelená“, morální nebo čistá mi připadá bizarní. Kdo má rád divokou přírodu alespoň tak jako já, pak to poslední, co by chtěl, je vracet se k extenzivním středověkým způsobům využívání krajiny k výrobě energie. Jediná větrná farma v kalifornském Altamontu zabije každý rok 24 orlů skalních: kdyby to dělala kterákoli ropná společnost, skončila by za to před soudem. Ročně zahynou stovky orangutanů, protože překážejí plantážím palem, z jejichž oleje se vyrábějí biopaliva. „Přestaňme posvěcovat falešné a podřadné zboží,“ říká expert na energetiku Jesse Ausubel, „a kacířsky skandujme ´obnovitelné zdroje nejsou zelené´.“
Pravdou je, že západní Evropa měla neuvěřitelné štěstí. Když lidstvo začalo vyvíjet mimořádně silný tlak na krajinu a přírodní habitaty, nedošlo zde na rozdíl od Babylonu k ekologické katastrofě, protože z podzemí se vynořila téměř zázračná surovina, díky níž zůstala krajina z valné části ušetřena. Dnes nemusíme používat půdu k produkci paliva pro dopravu (ropa nahradila seno pro koně), k vytápění (zemní plyn vystřídal dřevo), pro energii k výrobě (elektřina nahradila vodu) nebo osvětlení (jádro a uhlí vytlačily včelí vosk a lůj). Na polích musíme stále pěstovat většinu svého ošacení, třebaže materiály jako fleece se nyní vyrábějí synteticky z ropy. To je škoda, protože kdyby se za bavlnu našla syntetická náhrada téže kvality, mohlo by obživnout Aralské jezero a do částí Indie a Číny by se mohli vrátit tygři. Zatím bohužel nikdo nevymyslel, jak v továrnách z uhlí a ropy vyrábět potraviny, ačkoli zemní plyn jako surovina k výrobě hnojiv zajišťuje v našem průměrném jídle asi polovinu atomů dusíku.
Tento text je úryvkem z knihy
Matt Ridley: Racionální optimista – O evoluci prosperity
Argo a Dokořán 2013
O knize na stránkách vydavatele
