Slovo liška možná souvisí se slovesem lísat se (viz liška v dalších slovanských jazycích, lisa, lisica, tam je podobnost bližší). Bylo to proto, že slovo lísat znamená dnes jednak nepřiměřeně se tulit, za druhé však i chovat se ú-lisně. Liška se sice k nikomu opravdu nelísá, ale naši předkové ji pokládali za zvíře inteligentní, leč lstivé až zákeřné (liška podšitá – to zase proto, že kdo měl podšívku z lišky, předpokládalo se, že se na něj tyto vlastnosti nějak přenesou).
Liška sama o sobě je možná náhražkou za označení tabuizované a snad souvisí i se slovem „lichý“ ve smyslu špatný (liché naděje), dále snad i lišej či lišaj (smrtihlav). Navíc s liškou-lisou je snad spojen i lis, a to ne proto, že by naši předkové ulovené lišky takhle zpracovávali, ale prý proto, že lis něco stlačuje podobně jako když liška dáví/rdousí svou kořist.
Souvisí magor nějak s magií/mocí? Člověk by to tipoval jako pravděpodobné, pokládat se za mága může být příznakem duševní poruchy, magoření může souviset s představou, že na nešťastníka sestoupil nějaký duch, je pod vlivem magie atd.
Jenže chyba lávky, takhle to vůbec není. Slovo vzniklo lidovou etymologií z řeckého „fantasmagorie“, což je složeno z fantasma-přelud a agoromai-mluvit veřejně (na agoře). Jak vidno, řetězec „magor“ vlastně vůbec nepatřil k sobě, lidovou etymologií se ale fantasmagorie rozložila na fantas („chytil ho fantas“) a magorie.
Zdroj: Michal Novotný, Zákulisí slov podruhé, Motto, Praha 2004. První výklad se opírá o Machka a Eisnera.
Zdroj obrázku: Wikipedia, licence obrázku GFDL
Perlička: Nejstarší platidlo Slovanů – plátno
Perlička: Gauč, kanape a otoman
