Student World

Mistr Eckhart je pokládán za jednu z nejvýraznějších postav středověké mystiky. V jaké době vlastně žil a z jakých zdrojů vycházely jeho postoje?
Na knize Mistr Eckhart a středověká mystika je možná nejcennější právě úvod Tomáše Sokola, který nás uvádí do doby "barbarského" středověku 13.století. Doby, kdy v prvních městech nebyly dlážděné cesty, pouliční osvětlení, kanalizace ani vodovod, neustále hrozil hlad a lidé žili ve věčné materiální i duchovní nouzi.
Jakákoliv kapka prožitku jim byla tedy vzácná a snažili se ji maximálně využít. Z toho pak přímo vychází potřeba individuální zbožnosti a mystiky. Sokol v průvodním textu také ukazuje, že Eckhartova mystika, jakkoliv křesťanská, v sobě obsahovala silné stopy vlivu novoplatónských filosofů (ve stejné době byl ostatně do latiny přeložen spis Elementatio Theologica posledního významného novoplatónského filosofa Prokla). Ve Eckhartových spisech a kázáních, třebaže v nich není na první pohled nic nepravověrného, se například prakticky nesetkáme s postavou Ježíše Nazaretského.
Celkový lze říci, že z knihy (jak z vlastních spisů, tak z průvodního textu) získá čtenář velmi živý pohled na středověký svět, včetně popisu zrodu "mystiky tmy". Odkazem na ni mimochodem končí jiné velké dílo přibližující středověk, Ecův bestseller Jméno růže.
Sokol také uvádí na pravou míru, jak to vlastně bylo s Eckhartovým kacířstvím: Na sklonku svého života byl inkvizicí vyšetřován, ovšem před ukončením procesu ve vězení zemřel. Některé jeho výroky (nikoliv však učení jako celek) pak byly prohlášeny za podezřelé, eventuálně rovnou odsouzeny.
Z hlediska vědeckého zaměření serveru Scienceworld je zajímavé i to, že v inkvizičním vězení se Eckhart setkal mj. i se slavným nominalistickým filosofem Vilémem z Ockhamu – Ano, právě s tím mužem, který je pokládán za jednoho z otců moderní vědy a po němž se dosud jmenuje princip, který nás nabádá neformulovat nadbytečná tvrzení (Ockhamova břitva). Ockham a Eckhart si však do noty příliš nepadli a Ockhamovi přišlo vše, co Eckhart napsal, silně zmatené a absurdní. Konflikt obou mužů lze chápat i jako propast, která v té době od sebe dělila dva nejvýznamnější křesťanské řády, dominikány a františkány.
Vlastní autentické texty, které jsou součástí knihy, kromě Eckharta obsahují i spisy zakladatele scholastické filosofie Anselma, Bernarda z Clairvaux (inspirátor křížových výprav) či Tomáše Akvinského.
Z hlediska lingvistů je pak mistr Eckhart zajímavý i tím, že jako jeden z prvních lidí ve své době začal kázat a psát nejen latinsky, ale také rodným jazykem své země, tedy v němčině.
A z pohledu psychologů stojí za pozornost naučení, které dává Eckhart uherské královně, jež ztratila svého muže i otce. Eckhart v podstatě říká, že pokud svou lásku věnujeme pomíjivým věcem (kam ovšem řadí i ostatní lidi), můžeme si pak za následky sami. To je z dnešního pohledu myšlenka obtížně přijatelná (navíc i z hlediska křesťanství dosti problematická — apoštol Pavel například říká něco ve smyslu "Jak můžete milovat Boha, kterého nevidíte, pokud byste nemilovali ty, co vidíte"), nicméně středověký člověk vnitřně pevně přesvědčený o svých náboženských pravdách ji mohl chápat naopak jako uklidňující.

(Mistr Eckhart a středověká mystika, Zvon, Praha, 1993)

autor Pavel Houser