Staří Egypťané, tak jak je známe z dochovaných pramenů ze 4. tisíciletí př. Kr. a dob následujících, si byli vědomi všech předností, které jim poskytovalo úrodné byť zároveň nevypočitatelné nilské údolí. To pojmenovali ta kemet, v překladu „černá země“, zřejmě kvůli úrodnému nilskému bahnu, které s sebou Nil každoročně přinášel a ukládal na březích koryta. Naproti tomu poušť nazývali ta dešeret, „červená země“, a považovali ji za oblast smrti, zlých sil a nicoty. Její personifikací byl bůh Sutech. Důvod, proč si za symbol pouště vybrali červenou barvu, není zcela jasný, ale pravděpodobně souvisel s probarvením pouštního povrchu. Dodnes je možné nalézt velké oblasti pouště, které jsou minerály železa zbarveny do červena. Jedná se například o oblast oáz Chárgy a Dáchly nebo Gilf Kebíru, kde se dokonce i jedno z hlavních údolí (wádí) jmenuje Wádí Hamra, Červené údolí. Konkrétně Západní poušť pak byla považována za sídlo duchů a směr, kam se odebírají mrtví a kde se nalézá Onen svět. Může to souviset s pozorováním běhu slunce, které zapadá na západě, stejně tak je ale možné, že zde svou roli sehrál původ Egypťanů a poloha oblasti, kterou museli kdysi z klimatických důvodů opustit a vydat se na východ, do nilského údolí.
Vysychání Sahary a postupné osidlování údolí Nilu
Naše výzkumy v egyptské Západní poušti do jisté míry dokreslují proces, kterým etapovitě probíhalo postupné osidlování údolí Nilu v prostoru, který později obsadila staroegyptská civilizace. Současné nálezy dokazují, že „formační období“, tedy období, které předcházelo vytvoření pravěkých kultur na území Egypta (Bárta 2008a, 14–49) trvalo takřka 15 000 let (Vermeersch 2002, 35–38). Obecně lze holocenní vývoj na území dnešního Egypta rozdělit do dvou hlavních etap. První etapu představuje vlhčí úsek trvající v rozmezí let 8000–5500 př. Kr. V tomto období se vyskytovaly, byť omezeně, dešťové srážky, jejich celoroční úhrn však již nepřesahoval 150–200 mm. Měření německé expedice univerzity v Kolíně nad Rýnem v Gilf Kebíru naznačují, že v časovém rozmezí 8800–4200 př. Kr. zde panovalo vlhčí klima s řídkými, ale intenzivními dešťovými srážkami (Gehlen, Kindermann, Linstädter, Riemer 2002; ACACIA projekt).
Od doby kolem 5500 př. Kr. jsme pak svědky procesu desertifikace doprovázeného úbytkem srážek, zánikem plají a masivním stěhováním populací původně využívajících oblast egyptské Východní a především Západní pouště do nilského údolí a postupné geneze staroegyptské civilizace (obr. 2).
Podle Kuhlmanna (Kuhlmann 2002, 153) nastalo největší období rozvoje neolitické aktivity v době přibližně od 4000 př. Kr. (s odchylkou tím či oním směrem o 420 let) do 3000 př. Kr. Bylo to způsobeno tím, že klima se v této době zhoršovalo od západu k východu a od jihu k severu, takže například v Gilf Kebíru panovaly „vlhčí“ poměry než v Abú Ballásu ležícím severovýchodně. Tato fáze odpovídá etapě 7 znamenající částečný návrat lidí do oblasti dnešní Západní pouště (viz níže).
Hlavní etapy vývoje klimatu v době holocénu až do vzniku staroegyptského státu na sklonku 4. tisíciletí př. Kr. lze podrobně členit a charakterizovat takto:
1. etapa, pozdně paleolitické osídlení (19–11 000 př. Kr.)
Nálezy spadající to tohoto časového rámce pocházejí z Horního Egypta, nejvýznamnější a nejlépe dokumentovaný soubor nálezů pochází z lokality Wádí Kubáníja (Close 1989). Toto wádí představuje jedno z několika velkých údolí klesajících ze Západní pouště k Nilu, které bylo do značné míry zaplněno dunami. Právě na nich se koncentrovalo pravěké osídlení. Místní lovci a sběrači byli do blízkosti Nilu přitahováni zejména možností lovu ryb, jak dokazují desítky tisíc kostí sumců nalézaných na této lokalitě. Sumci byli chytáni v době nilské záplavy od července do září.
2. etapa, období „divokého Nilu“ (11–10 000 př. Kr.)
Z tohoto období pocházejí četné lokality v Horním Egyptě, obvykle jsou umístěny poblíž nejvýše doložené záplavové linie tehdejšího Nilu. Nálezy dokazují jasně, že se jednalo o sezónní lovce ryb a sběrače rostlin a plodů vyskytujících se v okolí těchto lokalit. Svým způsobem tak jde o pokračování strategie exploatace Nilu popsané v první etapě.
3. etapa, období úbytku populace (10–8 500 př. Kr.)
Z tohoto období neexistují prakticky žádné doklady osídlení nilského údolí na území Egypta. Jako hlavní důvod je možné předpokládat nevypočitatelné nilské záplavy, které značně omezovaly možnosti lovu a sběru v prostředí údolí. Populace využívající životního prostředí Nilu se zřejmě stáhly na jih. Z oblasti dnešního Súdánu je například známo pohřebiště Gabal Sahaba, které dokazuje, že boj o potravu a životní prostor byl nemilosrdný. Na tomto pohřebišti zdokumentoval F. Wendorf celkem 59 pohřbů mužů, žen a dětí. Přibližně 40 procent jedinců mělo vážná zranění způsobená kamennými hroty zbraní. Dětské pohřby se vyznačovaly smrtelnými ranami v oblasti krku a hlavy, tzn. že děti byly nejspíše usmrceny. Některé skelety vykazují opakovaná (tedy i zhojená) zranění zbraněmi a v některých případech dosáhl počet ran na těle až dvaceti (Wendorf 1968).
4. etapa, počáteční osídlení pouště (8500–6500 př. Kr.)
Tato fáze se vyznačuje poměrně frekventovaným osídlením v prostorech plají na celé ploše egyptské pouště. Pokračuje tak doba, během níž se lovci a sběrači vyhýbali nilskému údolí. Pro toto období existuje také nespočet lokalit na okrajích plají v oblasti bahríjské prolákliny a pozdějí oázy El-Héz (viz kapitola J. Svobody).
5. etapa, Elkabien (6500–5500 př. Kr.)
0d 6500 př. Kr. opět narůstá evidence sezónního osídlení na okrajích nilského údolí v Horním Egyptě. Typickým sezónním sídlištěm je eponymní lokalita El-Káb. Sídliště vzniklo na břehu zanikajícího nilského ramene a bylo využíváno opakovaně. Podle nálezů je možné elkábskou populaci charakterizovat jako lovce a sběrače migrující ve východozápadním směru a využívající zimní období po nilské záplavě v údolí Nilu pro lov ryb, a to i na vlastní řece: tzn. že tito lovci již uměli stavět a využívat plavidla. V době léta docházelo k migraci těchto lidí do vyšších poloh Východní i Západní pouště, kde panovalo příhodné vlhčí klima (Vermeersch 1978).
6. etapa, fáze velmi omezeného osídlení (5500–4900 př. Kr.)
Jedná se o období, během něhož lidské aktivity v nilském údolí takřka nezanechaly stopy a nejsou nijak dobře doložené ani v poušti. Jedná se o dobu klimatického zhoršení a konec vlhkého období doloženého v Nabta Plaji (Wendorf et al. 2001 a kapitola L. Sukové).
7. etapa, znovuosídlení pouště (4900–4100 př. Kr.)
V tomto období opět narůstají doklady pro populace žijící v Západní i Východní poušti. Nejsilněji je tato etapa v údolí Nilu zastoupena na plážích Kárúnského jezera v oblasti Fajjúmské oázy. Jedná se o první neolitiky, kteří se živili zemědělstvím (doložen je šestiřadý ječmen, pšenice a len) a chovali dobytek (ovce a kozy, dobytek a prasata). Z jejich osídlení jsou známy četné zásobnicové jámy pro skladování obilí.
Zcela jinak vypadá situace v Horním Egyptě, kde jsou známy teritoriálně a rozsahem omezené kultury tarifien v oblasti eponymní lokality El-Tárif a v oblasti Armantu severně od Luxoru. Tarifien již charakterizuje keramika a časově předchází badárské kultuře (Bárta 2008a).
8. etapa, počátky zemědělství v Dolním Egyptě (4100–3300 př. Kr.)
9. etapa, počátky zemědělství v Horním Egyptě (od 3500 př. Kr. dále)
Osmá a devátá etapa představují již období, ve kterých žili na území nilského údolí plnohodnotní neolitici. Vermeersch tyto fáze datuje poměrně pozdě, většina badatelů se však kloní k názoru, že neolit je v údolí Nilu doložitelný nejpozději od konce 6. tisíciletí př. Kr. (Hoffmann 1979; česky přehled u Bárta 2008a).
Staroegyptské cesty zpět do pravlasti
Jak naznačuje předchozí část, zrod staroegyptské civilizace byl pevně spjat s proměnami staroegyptské pouště a de facto důsledkem zhoršujících se klimatických poměrů na východní Sahaře. Staří Egypťané sídlící v údolí však evidentně nikdy neztratili kontakt s oblastmi, ze kterých vzešli. Dodnes nás ohromují vzdálenosti, které byli schopní překonávat, aby dospěli do Gilf Kebíru nebo Gabal Uwejnátu (jak naznačuje zcela nový objev: Clayton, De Trafford, Borda, 2008) a snad dále do nitra Afriky. Důvody pro udržování těchto karavanních cest a organizování karavan byly přitom poměrně jednoduché: nešlo o touhu poznávat neznámé či již zapomenuté končiny, ale o prosazování mocenských a ekonomických zájmů Egypta v obdobích, kdy byl ekonomicky silný. Získávání prestižního zboží patřilo nedílně k součásti procesu budování elit staroegyptského státu (Bárta 2008a) a obchod s regiony mimo údolí Nilu hrál v tomto směru zásadní roli. Součástí tohoto obchodu byl i obchod mířící do Západní pouště (zahrnující oázy Chárga, Dáchla, Faráfra, Bahríja a Fajjúm), tranzitní cesty vedoucí do Núbie ale i cesty mířící dále na jihozápad směrem ke Gilf Kebíru (pro základní přehled viz Kuhlmann 2002).
Bádání o cestách v egyptské Západní poušti je lemováno několika milníky. V roce 1918 J. Ball objevil lokalitu, kterou nazval Abú Ballás (v překladu z arabštiny „Otec zásobnic“) podle velkých keramických amfor, které tu ležely v počtu mnoha desítek kusů. Jednalo se o místo, které se nacházelo přibližně na půl cesty mezi Gilf Kebírem a Dáchlou. Již tento raný objev naznačil, že Egypťané byli schopni proniknout hluboko do dnešní Západní pouště. Později, v 80. a 90. letech 20. století a v prvních letech 21. století, německý pouštní badatel Carlo Bergmann objevil a zmapoval několik desítek stanic/zastávek, které sloužily jako odpočinková místa staroegyptským expedicím (Bergmann 2002 a jeho web www.carlo-bergmann.de). Nashromážděná evidence záhy vedla německého badatele Rudolfa Kupera k závěru, že tato linie karavanních stanic spojovala Dáchlu s Gilf Kebírem a odtud vedla dále na západ do Kufry a na jihozápad do Gabal Uwejnátu (Kuper 2003). Tento předpoklad se podařilo potvrdit i naší expedici z roku 2008, kdy jsme na několika místech na náhorní plošině Gilf objevili stopy oslích karavanních stezek vedoucích dále k západu směrem ke Kufře (obr. 5). Osli byli výlučným karavanním zvířetem až do doby, kdy byl domestikován velbloud v průběhu 1. tisíciletí př. Kr. (Osborn, Osbornová 1998)
Cesta Abú Ballás byla vybudována Egypťany na sklonku Staré říše jako důležitá spojnice mezi Egyptem a kermskou říší v Súdánu. Za tímto účelem Egypťané založili síť „napájecích“ stanic, kde deponovali speciálně v Dáchle vyrobené keramické nádoby, které byly 50–60 cm vysoké a měly objem kolem 30 litrů. Tyto nádoby byly ponechány na místě a doplňovány, neustálá přeprava by byla vzhledem k jejich váze a velikosti krajně nepraktická – nádoby samy o sobě váží kolem 15 kg a po naplnění vodou až 45 kg. Velké depoty těchto nádob byly objeveny nejen v Abú Ballásu, ale i v Muhatta Jakúb, asi 80 km severovýchodně. Vzdálenost dvou sousedních velkých stanic odpovídá fyzickým schopnostem osla, který je schopen jít plně naložený (až 60 kg) dva dny (tempem 40 km za den) nebo tři dny (25–30 km za den) bez toho, aby byl napojen. Na této lokalitě byly objeveny i velké mísy na zadělávání chleba, což naznačuje, že na cestě existovaly stanice dvojí kategorie – hlavní, sloužící k doplnění zásob a odpočinku, a vedlejší, sloužící pouze k jednoduchému přenocování. Vzdálenost Dáchla – Gilf Kebír, která činí přes 300 km, mohla expedice 50–100 oslů absolvovat během 14 dnů.
Podobný systém „údržby“ pouštních cest je ostatně znám i z Hérodotova líčení týkajícího se Egypta v době po jeho dobytí perským králem Kambýsem, který takto udržoval dostatek vody na stanicích podél pouštní cesty spojující Egypt s jeho říší:
„…Povinností každého představeného obce je sebrat všechny džbány ve svém městě a odvézt je do Memfidy. Obyvatelé Memfidy mají za úkol džbány naplnit vodou a dopravit je do syrské pouště. Tím způsobem se nové džbány, v Egyptě vyprázdněné, dostávají ke starým do Sýrie. Takovým způsobem vybavili vstupní cestu do Egypta Peršané, zaopatřivše ji popsaným způsobem dostatkem vody, a to hned jak Egypta dobyli.“ (Šonka 1972, 169).
Staří Egypťané věděli velmi dobře, že na mnoha místech Západní pouště se vyskytují i cenné přírodní zdroje, které mohou být velmi užitečné. Jako klasický příklad lze jmenovat Wádí Nátrún, malou oázu, která je dnes slavná zejména jako centrum raně křesťanského hnutí a sídlo několika nejvýznamnějších klášterů koptské církve v zemi. Ve starověku zde však Egypťané těžili především natron (natriumkarbonát), který byl používán již od Staré říše k mumifikaci a v omezené míře též k produkci tzv. egyptské fajánse.
Z doby 3. tisíciletí př. Kr. je známo několik lokalit v hloubi egyptské Západní pouště, které byly ekonomicky využívány. Mezi nejstarší patří Toška poblíž Asuánu, kde byly již ve 30. letech 20. století objeveny dioritové lomy na těžbu suroviny oblíbené při výrobě kamenných nádob, a to již v pozdně predynastickém a raně dynastickém období (Engelbach 1933 a Rowe 1938). Později bylo místo znovuobjeveno egyptskými panovníky 4. dynastie Chufuem a Radžedefem a nazváno „Chufuovo místo lovu ptáků“. Název může znít na první pohled nesmyslně, skutečností však je, že se lokalita nachází na trase sezónních migračních tras ptáků, kteří když jsou vyčerpáni, tak právě v této oblasti přistávají a stávají se velmi snadnou kořistí případných lovců. V Gilf Kebíru se vyčerpaní ptáci nechají chytit do dlaně, i když za normálních okolností by vám nedovolili se ani přiblížit. Cesta do Tošky (dnes je lokalita známa jako Gebel el-‘Asr) vedla od Nilu v okolí Asuánu, jak dokládají i četné nálezy keramiky z doby Střední říše.
Stejní panovníci (Chufu a Radžedef) jsou doloženi skalními nápisy i z tzv. Vodní hory nacházející se asi 60 km jihozápadně od Dáchly, kterou objevil teprve nedávno Carlo Bergmann. Lokalita je významná i pro egyptology, protože odtud pocházejí doklady 25. a 27. roku vlády panovníka Chufua, které prodlužují doposud známou délku jeho vlády na 27 let. Jedná se o terasu asi deset metrů nad patou hory, umístěnou podél jejího východního průčelí. Tato terasa je zevně ohrazena asi 1,2 m vysokou zídkou z nasucho kladených kamenů. Prostor je obdobným způsobem příčně přepažen tak, že jižní část terasy je 18 a severní 23 m dlouhá. Z doby 4. dynastie zaujme zejména znak pro „vodní horu“ připomínající fénický obětní oltář s rohovitými výčnělky vzhůru ve všech čtyřech rozích horní desky a vyplněný několika vlnovkami, které jsou znakem pro vodu. Dále se zde vyskytuje ojedinělá postava staroegyptského panovníka vyvedená červenou hlinkou. Panovník má na sobě hornoegyptskou korunu s rohy a v pravé vztyčené ruce třímá bojovou palici. Jedná se o typickou staroegyptskou ikonografii, která měla vyjádřit panovníkův vlastnický nárok na toto území za hranicemi egyptské říše. Pozoruhodná je rytina vlevo od této malby, která ji neumělým způsobem napodobuje – jedná se o výtvarný projev místních kočovníků?
Nejvýznamnější nápis na lokalitě pochází z „roku po 13. sčítání dobytka a malého dobytka Dolního a Horního Egypta Hor Medžedua, obdarovaného věčným životem“. Nápis zřejmě nechali vyhotovit dva z jeho úředníků, Iimeri a Bebi, s týmž titulem: „představený rekrutů“. „Přišli se dvěma jednotkami rekrutů, kteří jim byli přiděleni, aby získali prášek z pigmentu (této) pouštní oblasti. Vzali pytle, ve kterých měla být dodávka uskutečněna, byly (pytle) dobré kvality.“ Z tohoto nápisu s Horovým jménem panovníka Chufua a dalších několika přípisků vyplývá, že v tomto období (přibližně o 300 let dříve než je známé osídlení a pohřebiště 6. dynastie v Ajn Asílu resp. v Balátu) Egypťané směřovali k Vodní hoře, aby zde těžili červený pigment. Ten byl rozdrcen na prášek, naložen do pytlů a transportován do údolí přes Dáchlu, buď přímo na východ do nilského údolí, nebo severním směrem přes Faráfru, Bahríju a Fajjúm do oblasti Memfidy. Pro aktivity panovníků 4. dynastie v oázách neexistuje jediný doklad, a tak se zdá, že oázy v tomto období ještě Egypťany příliš využívány nebyly. K tomu došlo zčásti až v 6. dynastii. Tento závěr podporuje i termín w HAst/smjt „pouštní oblast“ použitý v nápise, jenž naznačuje, že slovo wHat „oáza“ v této době ještě rovněž nebylo používáno.
Panovníci 4. dynastie, a především Chufu, činí na základě současných nálezů dojem, že Západní poušť je zajímala zejména pro své velmi omezené nerostné bohatství. To do jisté míry potvrzují i bazaltové lomy na okraji Fajjúmské oázy ve Wídán Fárés. Zde Chufu neváhal vybudovat nejen zhruba 11 km dlouhou dlážděnou cestu, po které se tahaly kamenné bloky k tehdejšímu břehu Kárúnského jezera, odkud byly dále dopravovány směrem k nilskému údolí, ale i relativně velké přechodné osídlení pro řemeslníky pracující v lomech, které sestávalo z celkem asi 160 kruhových obydlí (Harrell, Bown 1995). Za zmínku stojí i to, že se jedná o nejstarší známou dlážděnou cestu na světě.
Tento text je úryvkem z knihy
Miroslav Bárta a kol.: Ostrovy zapomnění – El-Héz a české výzkumy v egyptské Západní poušti
Dokořán, Praha 2009
O knize na stránkách vydavatele
Obrázek: Wikipedia, licence GFDL. Jedná se o dunu v poušti Namib v jiřní Africe, obrázek je tedy pouze ilustrační.
