Pokud byste se mohl vyjádřit k tomu, zda je klimatická předpověď jako celek pro tuto zemi příznivá a nebo zda bychom se měli spíše bát?
Přirozené střídání teplých a studených , suchých a vlhkých období považujeme za největší klimatické riziko našich zemí. Za posledních tisíc let u nás nedošlo k žádné skutečně drastické klimatické změně. Byly suché i vlhké roky, povodně a klimaticky podmíněné hladomory. Klimatické oscilace, které tyto, z hlediska tehdejších poměrů téměř neřešitelné krize přinášely, trvaly málokdy víc jak několik let.
Kromě toho se vždy projevovala klimaticky příznivá a klimaticky nepříznivá desetiletí, během kterých rostla či klesala zemědělská produkce a následkem toho docházelo k ochuzování či bohatnutí celých vrstev společnosti. To v kombinaci s dalšími ekonomickými a společenskými faktory mohlo, ale též nemuselo, vést k bouřím, revolucím a politickým zvratům. Špatná několikaletá úroda, která se dokonce projevila nedozráním vinné révy, např. předcházela Velkou francouzskou revoluci. Dá se to říct i jinak: dobrá vláda je v našich klimatických podmínkách schopná zvládnout i větší klimatickou krizi, zatímco špatná či průměrná vláda může podstatně zhoršit situaci společnosti i při průměrné klimatické změně.
Nelze se nezeptat na povodně (omlouvám se, tuto otázku asi musíte slýchat neustále dokola…).
V letech, kdy víc prší, vzrůstá nebezpečí povodní, protože půda je již nasycena vodou, takže další srážky po ní stékají. Existují vlhká desetiletí, ve kterých bývá víc povodní než v klidových obdobích, která málokdy (jak se stalo ve 20. stol.) trvají déle jako 40-50 let. Povodně přicházejí občas samostatně, ale častěji ve shlucích ovlivněných celkovým klimatickým chodem několika desetiletí.
V klidových období vyhasíná povodňová paměť a lidé stavějí svá sídla v říčních nivách, aby o ně později přišli. Je velmi instruktivní projít si vesnice v Polabí, na Vltavě či Berounce. Zde všude docházelo zejména při jarním tání ke vzniku “dřenic”, ledových hrází, které zvedaly hladiny řek o neuvěřitelných 6-9 metrů! Jádra historických vesnic a městeček (Přelouč, Čelákovice, Budňany aj.) tak ležela na malém pahorku až několik set metrů od řeky.
Jak přibývalo lidí a ubývalo půdy, tak se zástavba posouvala stále blíž řece a přečasto na tento trend doplatila.
Z předcházejícího rozboru nicméně vyplývá, že území ČR leží v klimaticky stabilní zóně a že případných několik let nepříznivého klimatu je možné za předpokladu dobře fungující státní správy zvládat. Nejméně polovina světové populace však žije v situaci, kterou může klimatická změna – např. další vysušení semiaridních oblastí, změna monzunové cirkulace nebo vzestup mořské hladiny – životně ohrozit.
Světová populace zároveň roste a řada jejích částí se ocitá na hranici environmentální únosnosti. Této meze často dorůstají právě v období příznivé klimatické periody a po zhoršení podmínek následuje sociální kolaps, který v našem globalizovaném světě vede k vlnám uprchlíků.
Evropa jako cílové místo migrací – takový scénář existoval do určité míry už v pravěku, že?
Otázka etnických a kulturních migrací, k nimž docházelo v pravěké Evropě, patří mezi nejsložitější problémy současné archeologie. Dá se samozřejmě jen velmi obtížně stanovit, zda určitá říše zanikla z vnitřních sociologických důvodů nebo z vnějších klimatických důvodů, anebo z kombinace obou.
Základní model etnické migrace, který je s určitými výhradami přijímám i v dnešní době, podal již v roce 1940 Bedřich Hrozný v knize “O nejstarším stěhování národů a problému civilizace proto-indické”. Za hlavní příčinu migrací v euroazijském pásmu dnes považujeme periodické vysoušení lesostepního pásma táhnoucího se přibližně mezi Černým a Kaspický mořem přes středoasijské republiky až k hranicím Číny, chráněných Čínskou zdí nebo jejími předchůdci.
Nejvíce obyvatel žilo vždy v rozvolněné zemědělské krajině na rozhraní lesa a stepi. Step sice poskytovala sezónní dostatek píce pro pasoucí dobytek, ale její úživnost během horkého, suchého léta (anebo během tuhé zimy) byla malá.
Zemědělci se nepouštěli do zápasu s lesem, ale žili na jeho hranici v místech, kde byl už dostatek vláhy a úrodné půdy a kde šlo využít volných travnatých ploch ke kočovnému zemědělství. Kratší nepříznivá období řešila řada pravěkých kultur přesunem hlavního způsobu obživy ze zemědělství na pastevectví.
Nomádi mají obvykle jinou sociální strukturu než zemědělci. Jsou lépe organizovaní, protože řídí přesuny několika desítek (charakteristicky 70-100) lidí tří generací a několikatisícové stádo dobytka. Charakteristická je pro ně “vláda pevné ruky” a vyspělejší válečnická technika.
Středoasijské lesostepní pásmo zaujímá obrovskou plochu, takže uživilo mnoho milionů zemědělců, ale podstatně menší množství pastevců. Podle pylových diagramů však víme, že zde několikrát, charakteristicky např. v mladší polovině eneolitu (2800-2100 let před Kristem), docházelo k rozšíření pásu stepi až o 200 km. Tím zemědělci přicházeli o zázemí, a step už nestačila uživit pastevce.
Poznámka Pavel Houser: Migrace "lidu se šňůrovou keramikou" v této době zřejmě poprvé přivedla z východoevropských stepí na naše území obyvatele hovořící indoevropskými jazyky. Ve stejné době ovšem docházelo k migraci i ze západu na východ – tímto způsobem se až do střední Evropy šířila kultura se zvoncovými poháry. Jejím původem je snad Španělsko, souvisí s budováním megalitů (v této době byla dokončena Stonehenge); u nás vznikla syntézou kultury se šňůrovou keramikou a zvoncových pohárů starobronzová kultura únětická.
Na suché výkyvy, které jsou analogické suchým výkyvům zaznamenaným jako vrstvy půd v našich pěnovcových tělesech, reagovaly lidské společnosti jakýmsi etnickým dominovým efektem. Cesta na východ bývala úspěšně blokována čínskými říšemi, které po celou dobu své existence čelily náporu barbarů. Cesta na západ vedla dvojí trasou – nejčastěji přes anatolijsko-trójskou oblast na Balkán a odtud podél Dunaje do karpatské kotliny (a dále přes jižní Moravu do Polabí) anebo severně od karpatského oblouku polskými a německými nížinami. Evropa tak opakovaně, pravděpodobně již od neolitu až po historicky dokumentované nájezdy Tatarů a Turků vstřebávala tu etnické, tu pouze kulturní podněty přinášené z předního či středního východu.
Poznámka Pavel Houser: O "stepních národech", klimatu a migrací v historické době píše velmi hezky Gumiljov v knihách "Hledání vymyšlené říše" a "Objevení země Chazarů". Obě publikace u nás vyšly v 70.-80. letech v Mladé frontě v edici Kolumbus.
