Už Egypťané budovali zahrady jako umělecká díla, nejen coby obdobu pole. Pěstovali v nich sice užitkové datlovníky, ale vysazovali tu také cedry, cypřiše, platany a sykomory. Zahrada byla rozdělena přímými cestami, podél nichž rostly stromy, uprostřed se nacházela nádrž s lekníny a lotosy. Kolem cest byly také rozmístěny kbelíky, v nichž se pěstovaly květiny.
Sumerové, Babyloňané a Asyřané na rozdíl do Egypťanů využívali při budování zahrad více nerovností terénu a návrší, často i uměle vybudovaných (viz i visuté, tedy terasovité zahrady zmíněné výše). V dobách vojenských expanzí vysazovali také exotické rostliny získané v podrobených zemích, například zimostráz. Perská zahrada často přecházela v neudržovaný les nebo oboru používanou k lovu zvěře, byla méně formální.
Řekové v zahradnictví navázali na kulturu okolních národů (především v helénistickém období), ale rovněž na domácí tradici, která sahá až k mínojské Krétě (viz krétské fresky). Zahrada mohla splývat s posvátným hájem nějakého božstva. Někde vysazení posvátného stromu předcházelo i stavbě chrámu (Athénina oliva na Akropoli apod.).
Řekové zavedli pěstování květin v květináčích, v Athénách se v 5. stol. př. n. l. objevily také skleníky. V zahradách Řekové pěstovali i hodně užitkových ovocných stromů, jabloně, hrušně, granátová jablka, fíkovníky i vinnou révu. Z květin byly oblíbené fialky, hyacinty, narcisy, lilie, mák, růže, šafrán, myrta, zimostráz a vavřín. V helénistické době se oblibě těšily také fontány.
Římská zahrada vycházela z helénistické. Římané do zahrad s oblibou přidávali klece s ptáky a budovali zde i rozsáhlejší vodní plochy.
Byzantská zahrada navazuje na řecké i římské tradice, ale přidává k nim orientální nádheru až určitou „nestřídmost“. V kašnách císařských zahrad opravdu tryskalo víno. Byly zde „vysazeny“ umělé pozlacené stromy a zlatí ptáci imitující zpěv. Podobnou mechanickou hračkou byli třeba i řvoucí lvi tlukoucí ocasy o zem. Orientálního původu byl také zvyk klást do zahrad ornamentálně zdobené koberce.
Koberce používaly také zahrady arabské, jejich účelem bylo kromě estetického dojmu také chránit rostliny před pískem nebo chladem. Arabové jako kultura původně pouštní považovali za doklad štěstí vodní plochy, oblíbili si i stupňovité vodní konstrukce. Samotný islámský ráj má podobu zahrady a právě předstíráním ráje získával budoucí „asasíny“ Stařec z hory. Z květin si Arabové nejvíce cenili růže, oblíbená byla myrta a datová palma – ty byly vyšlechtěny i do podoby miniaturních „bonzají“. Významnou dosud dochovanou maurskou památku představuje zahrada Alhambra v Granadě.
Arabové a ve stejné době také jejich současníci v Evropě přišli i se zahradními bludišti, které mívaly symbolický rozměr – mohly třeba představovat alegorii cesty k Božímu hrobu, ale i mýtus o Théseovi a Ariadně.
Zdroj: Kolektiv autorů: Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri 1999
Obrázek: Visuté zahrady Semiramidiny, obraz od holandského maléře Martina Heemskercka z 16. století, výřez. Zdroj obrázku Wikipedia, licence public domain
