Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Zázrační počtáři

Většina savantů-počtářů jsou počtáři kalendářoví. Jsou takřka bez výjimky autističtí. A jsou-li už schopni hovořit, nedokážou vyložit, jak přicházejí na správnou odpověď. Introspektivní zprávy o jejich postupu nepřesahují úroveň výroku „No, týden má sedm dní…“.

Přesto byla v posledních letech s kalendářovými počtáři provedena řada psychologických experimentů, z nichž je možno vyvodit pár závěrů. Velmi malá menšina kalendářových počtářů si data zapamatovala. Tito savanti mají na svém repertoáru nanejvýš tak deset let. Někteří se prostě naučili zpaměti kalendáře, jiní používají pomůcky „významných dnů“, které jim slouží jako jakási kotva. V těchto letech je rozloženo několik stovek dat a savanti znají přesně, který to je den, většinou dny, kdy se stalo něco, co pro ně má osobní význam. Ostatní dny odvozují od takovéhoto „významného dne“ tak, že počítají dopředu nebo dozadu. Doba přemýšlení o výsledku se prodlužuje úměrně vzdálenosti požadovaného dne od kotevního.

Převážná většina kalendářových počtářů zodpovídá otázky o budoucích datech stejně rychle jako o datech minulých. Z toho však logicky plyne, že nevyužívají pouze paměť. Nasnadě je hypotéza, že odpověď vypočítávají. Základ kalendáře tvoří pravidelnosti, které je možno formulovat ve výpočetních postupech (algoritmech). Příklad takového algoritmu nalezneme ve věčných kalendářích, jak jsou uvedeny v almanaších. Dalo by se předpokládat, že kalendářoví počtáři takovéto algoritmy viděli, seznámili se s nimi, nebo je dokonce odvodili a pak je začali používat.

Existuje řada výsledků, které této hypotéze odporují. Kalendářoví počtáři většinou velice špatně počítají. Dokážou jakž takž sčítat čísla nižší než deset, vůbec však už nezvládnou násobení ani dělení. Rovněž si nejsou schopni osvojit algoritmy pro kalendáře: neporozumějí ani návodu. Proti hypotéze výpočtu mluví i skutečnost, že řada kalendářových počtářů dokáže zodpovědět otázky, pro něž žádné algoritmy neexistují, jako například: „Ve kterých měsících v období od roku 1960 do 1970 připadá první den na neděli?“ Ale nemůžeme-li jejich výkony vysvětlit ani skvělou pamětí, ani výtečnou počtářskou schopností, jak tomu tedy je?

Britští psychologové Michael Howe a Julia Smithová vyslovili hypotézu, která přináší začátek vysvětlení. Odvodili ji z kazuistiky věnované kalendářovému počtáři Davemu, kterému bylo v době jejich výzkumu čtrnáct let. Dave je mentálně handicapovaný chlapec s IQ přibližně 50.

Dobře kreslí, ale jeho dovednost čtení je na úrovni šestiletého až sedmiletého dítěte. Během čtrnácti sezení během výzkumu promluvil sotva pár slov. Vykazuje klasické příznaky autismu: papouškuje, je plachý a uzavřený. Označuje sebe sama jako Daveho, ne jako „já“. Otázky výzkumníků jako by ho na chvilku vyvedly z jeho vlastního malého světa, ale když odpoví, znovu se do něj stáhne. Tento mlčenlivý chlapec dokázal zodpovědět otázky týkající se dnů a dat v období 1900–2060 takřka bez chyby. Tím byla vyloučena strategie „významných“ kotevních dnů. Rok 1900 tvořil ostrou hranici: na otázky týkající se událostí před tímto rokem Dave odpověděl pouze náhodně.

Pro budoucnost se počet správných odpovědí snižoval mnohem rovnoměrněji. Důvodem je možná skutečnost, že rok 1900 je výjimkou z pravidla, že přestupné jsou pouze roky dělitelné čtyřmi (nikoliv však rok 2000). Bylo nápadné, že v mnoha odpovědích týkajících se období před rokem 1900 se Dave mýlil jen o jeden den.

To by mohlo ukazovat na to, že především počítá. Howe a Smithová proto nejprve prozkoumali jeho počtářské schopnosti. Výpočty s pouhými čísly, jako 1973 minus 1908, nebyl schopen vyřešit. Ale když mu dali otázku: „Narodil-li jsem se v roce 1908, kolik mi bude v roce 1973?“, následovala odpověď za pár okamžiků. Totéž platilo pro otázku: „Kdybych se narodil v roce 1841, kolik by mi bylo v roce 2302?“ To je schéma, s nímž se setkáváme častěji: „holou“ početní úlohu savant vyřešit nedokáže, ale mnohem složitější početní úlohu, které je oděna do pojmů, v nichž savant myslí, ano. Že Dave nepoužívá žádné známé postupy pro výpočet dat a dní, bylo zjištěno, když otázku typu „Ve kterých letech připadá 9. říjen na středu?“ zodpověděl bez chyby, přičemž pro ni nebyly publikovány žádné výpočetní postupy.

 

V průběhu zkoumání nabyli Howe a Smithová dojmu, že Dave své informace o kalendářích uložil do vizuálních nebo prostorových představ, které si dokázal vyvolávat z paměti. Ve škole nedělal nic jiného, než že kreslil kalendáře. Domněnku, že mu napomohla vnitřní vizuální představa, budí i dvě poznámky, které zamumlal: „Ano, to je na nejhořejším řádku…“ a „Čtvrtek, ten je vždycky černý…“ Výzkumníci zjistili, že tyto poznámky odkazují na kuchyňský kalendář, který Dave viděl jako dítě. Přestože testy pro vizuální paměť ukázaly, že nemá eidetickou paměť (později nazývanou „fotografická paměť“), byl schopen sestavovat na základě tohoto jediného kuchyňského kalendáře imaginární kalendáře i pro jiné roky a „odečítat“ je.

Howe a Smithová pak své otázky upravili podle této hypotézy. Otázka jako „Který měsíc v roce 1957 začíná pátkem?“ je mnohem obtížnější pro toho, kdo musí odpověď vypočítat, než pro toho, kdo si příslušné informace uložil ve vizuální představě.

Dave podal bez váhání správnou odpověď. Dále mu předložili seznam se sedmi různými měsíci z různých let a zeptali se, který měsíc do seznamu nepatří. Dave bez váhání určil jediný měsíc, který nezačínal pátkem. Ve směru vizuální reprezentace ukazují i chyby v jeho odpovědích. Když uvedl nesprávný den, řekněme pro 21. březen 1931, byly většinou chybné i ostatní odpovědi z téhož měsíce. Zjevně neměl k tomuto měsíci před očima odpovídající představu. Posledním potvrzením bylo, že Dave teprve po dlouhém přemýšlení dospěl k objevu, že některá data – jako například 31. září – vůbec neexistují. Pro toho, kdo používá vizuální představu, je střídání mezi 30 a 31 dny nepodstatné, pro toho, kdo počítá, je rozdíl naopak zásadní.

Půvab hypotézy Howeho a Smithové spočívá v tom, že spojuje přednosti obou dalších hypotéz – počítání a memorování. Zdá se, že Dave počítá s obrazy, a to z hlediska zpracování informací znamená obrovské zjednodušení. Vzhledem k tomu, že každý měsíc začíná jedním ze sedmi dnů, existuje pouze sedm možných konfigurací dní a dat. Kdo ví, na který den připadá první den měsíce, ví také, jak je to se zbytkem měsíce. Kromě toho se celý blok v cyklu 28 let opakuje. Kdo má k dispozici informaci v tomto bloku jako vizuální obraz, je schopen za velmi krátkou dobu zodpovědět velmi obtížné otázky tázající se na datum. Pro počítání je několik okamžiků extrémně krátká doba, pro vyvolání paměťového obrazu je to zcela normální časový úsek. Daveho výkony se s touto hypotézou stávají poněkud méně nepochopitelnými.

 

Tento text je úryvkem z knihy

Douwe Draaisma: Proč život ubíhá rychleji, když stárneme

Academia, Praha 2009

O knize na webu vydavatele

 

obalka-knihy

autor


 
 
Nahoru
 
Nahoru