Kniha Lina Cartera "Tolkien: Ze zákulisí Pána prstenů" byla napsána na konci 60. let. Její český překlad, který vyšel v nakladatelství Argo, je z tohoto pohledu dosti zajímavých nakladatelským počinem. Na Science Worldu nás nebude zajímat ani tak Tolkien jako takový, ale spíše souvisejí historické pozadí, literární dějiny, mytologická schémata a v neposlední řadě také etymologie.
První polovina textu je bohužel beznadějně zastaralá o pouze opakuje věci, které každý zájemce o Tolkiena musí dávno znát (např. dokonce stručné děje jednotlivých dílů Pána prstenů, životopis J. R. R. T apod.). Tuto část lze s klidným svědomím přeskočit, stejně jako Tolkienovu teorii pohádky (i česky vyšel příslušný Esej o pohádkách). Téměř přesně v polovině knihy, na straně 89, začne být text ale naopak velmi zajímavý.
Carterovy úvahy vyšly v angličtině ještě před vydáním Silmarillionu (ten se na veřejnost dostal až po Profesorově smrti). Proto je pozoruhodné sledovat, jak se autor dostává ve svém detektivním pátrání k závěrům, které před vysáním Silmarillionu prostě "nemohl vědět". Odvodit souvislost mezi Númenorem a Atlantidou je ještě vcelku triviální, i když Carter přitom neznal druhé Tolkieonovo jméno pro Númenor, Atalanté. Carter ovšem upozorňuje, že Tolkien po nás příliš nežádá, abychom věřili v Pána prstenů jako součást reálných pozemských dějin.
Obdivuhodnější než identifikace Númenoru je analýza Gandalfovy identity, včetně závěru, že dotyčný nebyl elf, ale spíše jeden z Valar. To je v Silmarillionu de facto potvrzeno (s drobnou výjimkou v tom, že v Tolkienově "systematice" se kromě Valar ještě nachází jejich méně mocní bratranci, "nižší bohové" Maiar).
Nejpozoruhodnější částí knihy je pak Carterův historický exkurs, v němž rozebírá jednotlivé literární tradice, které sehrály nějakou roli při vzniku Tolkienova díla. Dojde na antický epos, ranně středověké eposy (chanson de geste), středověký rytířský román i počátky moderní fantastické literatury. Carter má výraznou zálibu v Lovecraftovi, lordu Dunsanym a dalších poněkud obskurních textech, kterou s ním sdílím. Upozorňuje i na dílo s Pánem prstenů paralelní, Andersonův Zlomený meč (pozor, nejedná se o tolkienovskou inspiraci typickou pro fantasy v letech po J. R. R. T. – Zlomený meč vyšel ve stejné době jako Pán prstenů).
V závěrečné části knihy se autor soustředí přímo na díla, která nějak ovlivnila Pána prstenů. Podrobně rozebírá např. eddické texty a mnoho verzí nibelungovské látky, všímá si vlastních jmen (osoby i místa) a předvádí rozsáhlé etymologizace.
Tato část knihy je velmi úctyhodná. Morgothova koruna se třemi silmarilly je třeba dána do souvislostí s železnou korunou císaře Konstantina, do niž nechala jeho matka (svatá) Helena vsadit hřeby, které měly pocházet z Kristova kříže. Tolkien by jako křesťan asi sotva souhlasil s výkladem, který spojuje strůjce veškerého zla s prvním křesťanským římských vládcem, nicméně jde o hezký doklad Carterových detektivních schopností. Frodo (respektive původ jména) je vysledován až do ranně středověké dánské kroniky Gesta Danorum od Saxa Grammatica, v sáze o Hálfdanu Černém se dokonce Frodo vyskytuje vedle Gandalfa. Mořeplavce Earendila, který byl Vardou proměněn v Jitřenku, lze sledovat nejen do Eddy, ale ještě mnohem dále – stejný slovní základ má snad v řecké mytologii lovec Orion.
Obdivuhodný je především Carterův rozbor paralel mezi Pánem prstenů a nibelungovskou látkou. Carter sleduje motivy v řadě verzí, od Ságy o Volsunzích přes Píseň o Nibelunzích až k Vágnerově Prstenu (v této souvislosti snad stojí za pozornost, že sám Tolkien údajně na tato srovnávání reagoval podrážděně, což v tomto textu nicméně není zmiňováno).
Shodné motivy jsou např. následující:
Drak střežící poklad (v Hobitovi)
Kouzelný prsten, který dává velkou moc, ale nese prokletí (u Nibelungů začíná prokletí prstenu ve scéně, kdy Ásové musí platit výkupné za vydru)
Talisman propůjčující neviditelnost (Tolkien spojil s Prstenem, u Nibelungů takto účinkuje kouzelná přilba)
Zabití draka umožněné nechráněným místem na jeho prsou (Hobit)
Zlomený meč, který je znovu skut (viz i Andersonův Zlomený meč)
a tak dále.
Snad jen poznámku: Autor hledá paralelu mezi Nibelungy a Hobitem i v tom, že hrdina se musí naučit ptačí řeči. To ale není pravda, neboť, v Hobitovi naopak havrani či krkavci mluví řečí lidí.
Jak knihu hodnotit celkově? Možná stálo za to pokusit se vydat pouze druhou část textu. Ta je každopádně pozoruhodná, na druhé straně se leckomu možná trochu příčí koupě publikace, jejíž první polovinu lze dnes označit za zbytečnou. Jiná věc je, že řada lidí chce mít kompletní tolkienovskou sbírku už jaksi z principu.
