pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
S tím, jak se ve Slunci zvyšuje podíl termojaderné reakce hélia na těžší prvky na úkor přeměny vodíku na helium, roste i vyzařovaná energie. A tak, ještě než se ze Slunce stane červený obr, se Země stane spálenou pustinou (bez ohledu na to, kam se pak Slunce rozepne při své expanzi).
Je pravda, že s tím, jak se současně bude zmenšovat hmotnost Slunce, dojde i k mírnému vzdálení Země, to ale na vyrovnání efektu zdaleka nebude stačit. Jediné, co by fungovalo spolehlivě, by bylo uměle Zemi vzdalovat od Slunce přesně tak, abychom vyrovnali energetickou bilanci.
Taková technologie kupodivu není ani dnes nijak zvlášť nedostupná. Sondy běžně posíláme do vesmíru pomocí „gravitačního praku“, kdy sondu urychlíme na (zanedbatelný) úkor kinetické energie nějakého jiného tělesa (planety). Co to zkusit opačně? Sonda by přece mohla být naopak zbrzděna a na její úkor by získala planeta více kinetické energie – a posunula se kousek od Slunce.
Ke kompenzaci zvyšující se teploty Slunce by stačila planetka o průměru asi 100 kilometrů (ta, co dopadla na konci druhohor, měla zhruba pětinovou velikost). Protože nárůst teploty Slunce bude pozvolný, i „vzdalovací“ efekt může být malý, pokud bude působit po stamiliony let.
Planetku by pomocí motorů nejprve bylo třeba navést na protáhlou eliptickou dráhu kolem Země, která by se v protáhlé části elipsy blížila i k Jupiteru či Saturnu. Odtud by planetka kinetickou energii získávala, při přiblížení Zemi ji naopak ztrácela. Systém lze navrhnout tak, aby tato energie byla v obou případech stejná; stabilní oběžná doba planetky kolem Země by pak byla nějakých 6 000 let. Výsledně by se Země od Slunce lehce vzdalovala, Jupiter a Saturn mírně přibližovaly – ovšem vzhledem k obrovskému hmotnostnímu nepoměru by se dráha obřích planet posouvala mnohem méně.
Samozřejmě – aby planetka předala Zemi nějakou energii, musela by proletět relativně blízko, třeba 15 000 kilometrů. I drobná chyba ve výpočtech by mohla skončit srážkou, systém by tedy musel být nastaven hodně přesně…
Zdroj: John Gribbin: Životopis vesmíru, Mladá fronta, Praha 2009
Na toto téma viz také článek Budoucnost podle knihy Život a smrt planety Země. Lze odhadnout, že kvůli rostoucí teplotě by i poslední bakterie uhynuly asi za 3 miliardy let. Pozemská biosféra je tedy z tohoto pohledu již za polovinou své existence…
