Odpověď na otázku, kdy se člověk poprvé setkal s alkoholem, je lehce překvapující. K tomuto kontaktu totiž došlo zřejmě ještě dříve, než se náš předek vůbec stal člověkem.
Ke kvašení plodů a listů rostlin dochází v přírodě samovolně a již před miliony let se tedy předkové člověka v té či oné podobě setkávali s ethanolem. Velká většina lidí vlastní gen, který je zodpovědný za syntézu alkoholdehydrogenázy – a právě díky tomuto enzymu jsme pak schopní alkohol metabolizovat.
A zřejmě ještě před vznikem člověka nalezli první tvorové i potěšení ze stavů, které jim alkohol navozuje. Vyšší živočichové již zřejmě disponují určitými individuálními rysy, které jim umožňují “chovat se jinak”, tedy mj. užívat návykové látky. Dokáží zažívat příjemné pocity i při činnostech, které nesouvisí s uspokojováním biologických potřeb (ba dokonce se jim často příčí).
Několik příkladů: Sloni bývají posedlí nakvašeným ovocem, v jižní Africe si libují zejména v plodech zvaných marula a opilí pak tančí na jedné noze. V Zoo prý dokonce někdy předstírají nemoc, aby dostali léky rozpuštěné v alkoholu. Sklon k alkoholismu mají krysy, naproti tomu navyknou na alkohol psy je údajně obtížnější. Závislá zvířata jsou schopná pro alkohol udělat cokoliv, plaší lesní tvorové typu jelenů se plíží kolem hospod. Alkoholu přivykali i koně, pracující dříve v pivovarech či v lihovarech. Opilí papoušci se dokonce chovají dosti podobně jako lidé, různě drmolí a nesouvisle artikulují.
Naši nejbližší příbuzní, lidoopi, s oblibou konzumují nakvašené tropické ovoce, které může údajně dosáhnout až hranice 5 % alkoholu – tedy jako pivní ležák (stoplusjedna.newton.cz/stare/200019/So19a28B.asp).
Z výjimky pravidlo
Skutečně pravidelný kontakt s alkoholem si ovšem naši předkové dokázali zajistit až relativně pozdě. Jaký nápoj byl tím úplně prvním?
Odpověď je dosti obtížná. Aby se v primitivních podmínkách podařilo přinutit něco zkvasit, bylo především potřeba použít plodinu (v tuto chvíli pomíjíme med a medovinu, stejně jako nápoje vyráběné kvašením mléka) o vysokém obsahu jednoduchých cukrů. Tuto podmínku nesplňovaly první obilniny ani planá vinná réva či většina ovoce. Například planá vinná réva byla hodně rozšířena na východním pobřeží Severní Ameriky – natolik, že Vikingové, když tuto zemi objevili, ji nazvali Vinland – ovšem místní Indiáni kvašené nápoje vůbec nepili. Dokonce měli díky genetické mutaci sníženou i samotnou schopnost alkohol odbourávat, což bylo jednou z příčin, proč s nimi později zatočila "ohnivá voda" evropských osadníků.
Jistě to nevíme, ale k prvním "vínům" mohly patřit nápoje z kvašené datlové šťávy – datlové palmy (http://stoplusjedna.newton.cz/stare/199922/so22a01b.asp, http://www.dipbot.unict.it/Palms/descr02.html) se v Mezopotámii pěstují už asi 8 000 let.
Při kvašení alkoholu se uvolňuje oxid uhličitý a šumivé nápoje působí v organismu přechodné zlepšení nálady (bez ohledu na alkohol, takto se projeví i kola nebo sodovka). Alkohol funguje také jako dezinfekce, byl tedy alespoň nějakou zárukou zdravotní nezávadnosti nápoje (http://www.zdrava-rodina.cz/med/med1198/med1198_3.htm). Pod tímto úhlem pohledu se pak jeho dějinné působení jeví v celkem příznivém světle, byť popsaný efekt ztratil smysl tam, kde se podařilo zajistit dostatek pitné vody.
Co se týče vlastních zdravotních účinků alkoholu na lidský organismus a např. vztahu konzumace alkoholu a kreativity, existuje obrovské množství zcela protichůdných informací a tímto tématem se zde vůbec nebudeme zabývat. Totéž pak platí pro ideologicky lehce podbarvené debaty o tom, zda alkohol nutně probouzí agresivitu či zda se jedná o drogu "mužskou" či "ženskou". Je pravda, že historicky je vzestup pijáctví spojen spíše s patriarchálními kulturami (pohár a meč jako atribut bojovníka), ovšem v žádném případě není mým cílem jakkoliv od konzumace odrazovat žíznivé čtenářky 
.
Pivo
Naši pouť po historii jednotlivých alkoholických nápojů začneme "českých chlebem". Dějinám piva jsme věnovali samostatný článek (on-line podoba viz http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/page/0642FBF52C823BAFC1256A620045AE64, dějiny pivovarnictví např. http://www.pbm.com/~lindahl/brewing.html), takže nyní jen relativně stručně.
K pijákům piva patřili staří Sumerové, Babyloňané, Egypťané, Germáni i Slované. Sumerové i Egypťané vařili již na konci 4. tisíciletí př. n. l. pivo ze sladu či chlebového těsta, někdy nechávali chleby také pražit a později kvasit ve velkých džbánech. Namísto chmele ochucovali Sumerové nápoj hořčicí či sezamem. Pivo bylo už tehdy lidovým pitím, zatímco víno bylo dostupné jen bohatším vrstvám.
V Babylóně již existovaly i první hospody a Chamurabbiho zákoník (překlad http://www.unesco.org/delegates/iraq/hamurabi.htm) se zmiňuje o trestech pro šidivé šenkýřky. Jiné mezopotámské právní normy ukládají výčepním za povinnost oznámit i politicky podezřelé řeči nepozorných opilců. Patronkou pijáků, která se měla postarat o bezpečný návrat těch, kdo přebrali, domů, byla bohyně Ninkasu.
V Egyptě plnila opilost také náboženskou funkci, byla např. zdrojem extáze při oslavách na počet bohyně Tefnuty -Egypťané ovšem používali namísto chmele k ochucení piva také mandragory, což může kromě obyčejného alkoholu být dalším zdrojem extatických stavů. Pivo dokonce podle egyptských mýtů zachránilo lidské pokolení, když se jej napila bohyně Hathór na své vražedné výpravě a následně ztratila značnou část své agresivity.
U starých Germánů a Slovanu existovalo mnoho druhů piv, některé už chmelené. Větší rozmach zaznamenalo pěstování chmele ovšem až ve středověku, především v klášterních zahradách. Celkem volný byl přechod mezi sladkými pivy a dalším nápojem oblíbeným u těchto národů, medovinou (o medovině viz např. http://www.solorb.com/gfc/mead/mead.html, http://www.honeywine.com/), oblíbenější než dnes byla i piva ovocná (http://www.volny.cz/krivka/ovocne_pivo.htm).
A protože pivo je nápojem poměrně slabým a ne každý se dokáže vypořádat s velkými objemy, vymysleli staří Vikingové dokonce jakousi obdobu destilace piva – vymrazování. Ethanol má nižší bod tání než voda, proto zmrzlá složka obsahuje relativně více vody a zbytek piva se z hlediska alkoholu koncentruje.
(Další zajímavosti: historický seznam pivovarů Čech, Moravy a Slezska viz http://www.pivovary.ic.cz/historie/histseznam.htm, objemové míry na pivo u našich předků viz http://www.pivovary.ic.cz/historie/miry.htm)
Víno
Vinná réva byla zřejmě poprvé pěstována někde v Malé Asii či Zakavkazsku (Gruzie, Arménie). Na konci 4. tisíciletí př. n. l. máme doklady z Egypta a Mezopotámie. Pro šíření vína udělali při svých námořních cestách hodně Féničané a Řekové, později Římané zakládali vinice téměř na celém území své říše (stručná historie vinařství viz např. http://www.svetvina.cz/rubrika.php?rid=3). Ještě později bylo rozšiřování vinic spojeno s postupem křesťanství. Uvádí se, že výraz pro víno je ve všech indoevropských jazycích stejného původu: sanskrtsky vena, keltsky: gvid, latinsky: vinum atd.
V naší zemi se víno pěstovalo již v době Keltů a Germánů. Na Moravě a na Slovensku se vinohrady udržely po celou dobu, v Čechách zřejmě s příchodem Slovanů zanikly a znovu musely být obnovovány až v 8.-9. století. Mnoho vinic stálo i na území Prahy, ještě dodnes se zachovaly jejich zbytky třeba na Grébovce nebo v Tróji (ale např. také v Modřanech – viz http://www.praha12.cz/noviny.php?tema=2&text=431). Zlatý věk pražského vinařství ovšem skončil po třicetileté válce a v ještě pozdější době bylo mnoho českých vinic zničeno parazitickým révokazem (mšička – http://www.zoologie.upol.cz/osoby/Bocak/SYSTEM2000/HTML2000/appl/st/body_st.html). V současnosti je proto třeba pěstovat nové, především americké odrůdy odolné proti tomuto parazitovi.
Zajímavou historku představuje příchod vinné révy do Číny. První keříčky sem byly přineseny r. 128 př. n. l. za císaře Wu. Legenda je přitom velmi podobná vyprávění o tom, jak tajní byzantští agenti z Číny odnesli tajemství výroby hedvábí – pouze informace proudí v tomto případě na druhou stranu a znalost pěstování vína byla "ukradena" z Íránu.
Zlatý věk vína v antice
Zatímco ve starověkém Egyptě, Mezopotámii i po většinu středověku patřilo víno spíše na stůl několika vyvolených, zcela běžnou se jeho konzumace stala ve starověkém Řecku. Ačkoliv i v jiným zemích byl původ vína zahalen do náboženského hávu, Řekově jako první také vytvořili rozsáhlou "vinnou" mytologii.
Dárcem vína byl samozřejmě bůh orgiastického (slovo orgie však paradoxně pochází původně z výrazu ergo – práce) šílenství Dionýsos, který přišel do Řecka z Thrákie. Podle orfické tradice vyrostla réva z Dionýsova srdce, když jeho tělo rozsápali Titáni. Pallas Athéna však Dionýsovo srdce tajně ukryla v zemi, kde z něj posléze vyrašily první výhonky révy. O vínu se pochvalně zmiňuje už Homér, současně však upozorňuje i na stinné stránky tohoto moku (“Nepijeme víno, abychom upadli, ale abychom se povznesli”).
Ačkoliv v klasickém Řecku existovaly nálevny, pití vína máme spojené především se speciálními hostinami (symposion – mj. i stejnojmenný Platónův spis odehrávající se právě na jednom takovém podařeném večírku). Tyto akce se odehrávaly obvykle v soukromých domech a mnohdy měly bez ohledu na stoupající promile vysokou intelektuální úroveň – viz ještě dnes používaný název "symposium" pro cosi na způsob vědecké konference. Hostiny měly gradovat postupně, začínalo se tedy vínem smíchaným s vodou a pokračovalo se až k vínu neředěnému, od malých číšek se postupně přešlo k velkým nádobám. V pokročilých hodinách někdy došlo i na tzv. kottalos, což byl vrh vína zbylého v nádobě na určitý cíl, tedy hra suplující zřejmě roli našich šipek.
Nebylo jistě symposion jako symposion. Jak napsal právě Platón: “Protože se pro nevzdělanost nesvedou někteří lidé při pití bavit ani sami se sebou, musí si vzít na pomoc tanec či zvuk píšťal. V lepší společnosti stačí si však bez těchto hloupostí, i kdyby vypili mnoho vína.”
Co se týče technologických fines, které přinesla antika, za pozornost stojí objev konzervace vína smolou a mořskou vodou, stejně jako chlazení ledem. Už Homér zná jako jednu z odrůd vína tzv. retzinu, tedy nápoj vonící po borovicové pryskyřici, který dostanete v řeckých restauracích dodnes. Římané jako první začali vyrábět něco na způsob vermutu, když do vína přidávali myrrhu, med a jantar. Za opravdovou raritu pak lze prohlásit fakt, že v sicilských Syrakusách vybudovali řečtí osadníci dokonce první (a zdá se, že v historii i jediný) vínovod (http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/page/67952E22FBF75533C1256A620049328E).
Nicméně už v antickém období se objevily i pokusy o regulaci alkoholismu. Solónovy zákony trestaly opilce, pokud byli přistiženi na veřejnosti. Zajímavý názor zaujal Platón ve své knize Zákony (on-line text na http://www.geocities.com/Athens/Academy/3963/books/laws.htm). Domnívá se zde, že víno rozjasňuje mysl a dodává energii, současně však svádí k nerozvážnostem. Do určitého věku by se proto nemělo pít vůbec, později přiměřeně a teprve v pokročilém věku zcela podle chuti. Dlužno však dodat, že Zákony jsou dílem Platónova kmetského období, dialogem sepsaným těsně před filosofovou smrtí, což staví předestřenou koncepci do trochu jiného světla :-).
Monoteismy
Původní křesťanství zaujímalo k vínu pozitivní postoj. Pití vína bylo dokonce jedním z rituálů, které křesťané převzali od starověkých mysterijních kultů. Společné popíjení bylo již od pravěku chápáno v souvislosti s vyvázáním se z dosavadních závazků a přijetí pravidel nového společenství. Spojení vína se znovuzrozením je dobře patrné i z výše citovaného orfického mýtu.
Patronem vinařů je pro křesťany sv. Urban, jehož život se datuje do 2. století př. n. l., u nás je pak podobná role často spojována s knížetem Václavem. Křesťanská mše dokonce lpěla na révovém víně natolik, že jej ani obyvatelům severní Evropy nepovolila nahrazovat víny ovocnými.
Starozákonní Židé i katolíci byli vcelku tolerantní i k alkoholismu soukromému (pití ve středověku viz např. http://www.inetone.net/mshapiro/calcohol.html), vlastní opilost jim vadila pouze pokud byla spojena s liberálně chápanou sexualitou (už Platón cituje pověru, podle které jsou děti počaté v opilosti degenerované). I reformátor Luther byl pijákem vína, nicméně později došlo v zejména v asketickém kalvinismu (ovšem i v jiných protestantských směrech) k postoji úplně opačnému.
Vrcholem antialkoholních snah v USA (které na literární rovině popisuje např. Jack London v knize "Démon alkohol" – http://www.fss.muni.cz/projekty/stisk/pysk/pysk_1999_11_18/clanek27.html) byla pak meziválečná americká prohibice (dějiny alkoholismu se zaměřením na USA viz http://www.2020site.org/drinks/). Nás jako pivaře může tento název dokonce i pobavit, protože česká desítka by se ještě vešla do povoleného obsahu alkoholu :-). Nicméně jinak měla regulace dosti zhoubný vliv, existují i lehce bizarní teorie, dávající prohibici do souvislosti se vznikem ekonomické krize 30. let. Zrušení prohibice se pak každopádně stalo jedním z předvolebních trumfů (k čemuž by v případě jejího zavedení s velkou pravděpodobností došlo i v Čechách :-)).
Nejméně tolerantně se k alkoholu staví islám. Muslimové se domnívají, že zakladatelem první vinice byl muž jménem Hama. Při založení vinice mu pomáhal sám ďábel. Půdu, na níž Hama založil vinici, pokropil krví páva, listy révy krví opice, dozrávající hrozny krví lva a zralé hrozny krví vepře. Symbolika údajně znamená následující: člověk, který pije, se zpočátku nadýmá jako páv, potom se stává veselým a poskakuje jako opice, pije-li dál, stává se bojovný a zuřivý jako lev, a když se ani pak nezastaví, projeví se nakonec vlastnosti prasete.
Někteří poněkud liberálněji naladění vykladači koránu se domnívají, že Mohamed původně nezavrhoval pití jako takové, ale byl jen velmi nespokojen s tím, když mu Arabové chodili opilí na jeho kázání o jediném bohu Alláhovi. Spor se vedl i o to, zda měl Mohamed na mysli jakýkoliv alkohol, nebo pouze víno. Pokud by platila druhá možnost, šlo by se zákazu vyhnout – například tím, že bychom víno destilovali. Arabský svět paradoxně stál u kolébky tvrdého alkoholu.
Zrod destilace
Ať už necháte kvasit víno, med či obilný slad, dosáhnete pouze určité koncentrace alkoholu (řekněme maximálně 15 %), při které se kvasinky vzniklým ethanolem otráví a celý proces se zastaví. Starověké civilizace proto tvrdý alkohol vůbec neznaly. Pokud chcete připravit silnější dryák, je třeba postupovat jinak.
Kolem objevu destilace alkoholu existuje velké množství legend, jedna z nich přičítá vynález dokonce scholastikovi Albertu Velikému (stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200126/so26a47a.asp), učiteli Tomáše Akvinského. Nicméně destilaci jako první použili ještě před rokem 1000 spíše arabští než evropští alchymisté (i název alkohol pochází z arabštiny) a Evropa se s objevem seznámila až díky vojákům vracejícím se z křížových výprav (http://www.inetone.net/mshapiro/cspirits.html#history of).
Zřejmě nezávisle na Arabech objevili destilaci i Číňané, kteří však tvrdý alkohol využívali spíše jako rozpouštědla pro další substance. Alkohol byl tedy v Číně spíše určen pro lékařské účely než k pravidelnému pití.
Jaký byl nejstarší evropský destilát? Jednu z nejdelších tradic má whisky. Písemné prameny se o tomto nápoji zmiňují již v roce 1494, kdy se v záznamech skotské státní pokladny objevila výmluvná položka – “osm bollů (stará váhová míra) sladu pro bratra Johna Cora na výrobu silného alkoholu”. Kořeny má však whisky mnohem hlubší, byla vyráběna prokazatelně ve 13. století a možná i o století dříve (což by vcelku korespondovalo s obdobím křížových výprav). Naopak irská legenda o tom, že by whisky měla nějak souviset se svatým Patrickem (5. století), je opravdu pouze legendou. Spor o to, zda se whisky vyráběla dříve ve Skotsku nebo v Irsku je pro oba zúčastněné národy natolik důležitý, že se ho třetí strany raději neodvažují řešit (dějiny whisky: http://www.ballantines.com/template/frameset.asp?siteid=129, http://www.mujweb.cz/http://www/pkomarek/whisky/w1.html, http://www.sweb.cz/zimar/skotswh/uvod_sko.htm).
Irská whisky se od své skotské sestry odlišuje technologií výroby: Slad se suší bez kontaktu s kouřem, proto má nápoj jinou chuť a není v něm cítit rašelina. Kanadská whisky se připravuje se žita a americký bourbon z kukuřice (zatímco skotská whisky typu malt se získá destilací ze sladového ječmene, přičemž druhý typ zvaný grain spirit, je připravován ze sladového ječmene smíchaného s jinými obilninami).
Podle Skotů mají ovšem ostatní nápoje s whiskou společné pouze jméno: Název destilátu pochází z gaelského výrazu “uisge beathe”, což znamená “živá voda”. Provázela skotské horaly opravdu na každém kroku, od kolébky až do hrobu – whisky se podávala porodním bábám, kapala se novorozencům na hlavu při křtech, pila se při zásnubách a svatbách, na oslavu postavení nového domu, uzavření smlouvy nebo na bezpečný návrat rybářských lodí. Charakter pitky měly skotské pohřby. Když po bitvě u Cullodenu (http://www.queenofscots.co.uk/culloden/) umíral lord Strathallan, udělili mu ovesnými vločkami a whiskou dokonce poslední pomazání.
Skupinou příbuznou destilátům jsou likéry. Liší se od destilátů tím, že se při jejich výrobě kromě destilace používá ještě dalších technologií, macerace a extrakce. Macerace je procesem, při kterém např. ovoce a koření tak dlouho máčíme v destilátu, až ten dostatečně nasákne. Extrakce naproti tomu připomíná spíše vaření kávy, kdy lihovina proudí přes sítko s ovocem. Při destilaci likéru se obvykle využívá dostatečného zdroje vůně(např. u curacaa je to pomerančová kůra). Likéry mají oproti destilátům jemnější chuť (rozdělení likérů a destilátů viz např. web.quick.cz/spergl.1/druhy.html).
Zajímavou skupinou jsou i nápoje míšené, např. koktejly (http://www.shake.cz/uvod.html). Američané se domnívají,že vynálezkyní koktejlů byla Betsy Flannaganová a k objevu mělo dojít během války za nezávislost USA. Za názvem těchto nápojů stojí údajně francouzská slovní hříčka (přípitek "Vive le coq’s tail!")
Gin a ti druzí
Jen stručně k některým dalším nápojům. Gin vynalezl v 1. polovině 16. století holandský lékař Sylvius, který jako první předestiloval čistý laboratorní líh s bobulemi jalovce (název gin je odvozen od holandského genever nebo francouzského geneviere, což právě označuje jalovec). Sylviovým cílem však nebylo vytvořit likér, ale lék na čištění krve. Zda se mu to podařilo, ponechejme pro tuto chvíli stranou :-). Gin byl tedy nápojem původně nizozemským, do Anglie se dostal spolu s Holanďany v době nástupu Viléma Oranžského na britský trůn.
Do ginu se dnes kromě jalovcových bobulí přidávají i další přísady: např. koriandr, hořké mandle, kardamon, citronová a pomerančová kůra. Gin má díky tomu tak výraznou vůni, že se prý nemá pít jako míchaný nápoj (což naopak my děláme zejména s tonikem – paradoxně bych řekl že gin mícháme právě PRO tu jeho velmi výraznou vůni).
U nás nějaký experimentátor nahradil jalovec používaný k ochucení obilného destilátu a výsledkem byla borovička.
Koňak, destilát vína, se jmenuje francouzského města Cognac. "Stejné", avšak jinde připravované nápoje se označují jako brandy (srovnejte i podobný vztah mezi označeními šampaňské-sekt). Zajímavou vlastností koňaku, pokud nepočítáme chuť a vůni, je i jeho viskozita, daná vyšším obsahem glycerinu. Pokud kvalitním koňakem ve sklenici točíte, měla by se jednolitá masa kapaliny začít na okrajích postupně rozpadat na drobné kapičky.
O vynález vodky se dodnes hádají Rusové, Ukrajinci a Poláci. Jak ukazuje název, tento nápoj se pije stejně snadno jako voda (nebo se to tak alespoň zdá). Ve středověku byla vodka pokládána nejen za nápoj, ale využívána i jako lék na malomyslnost a dalších nervově psychické poruchy.
Dryáky z Nového světa
Původní američtí obyvatelé se v naší souvislosti zatím objevili pouze v poněkud nedůstojné roli obětí ohnivé vody. Severoameričtí Indiáni, ač používali např. sladkou šťávu získanou z javoru, neučinili na poli alkoholismu zřejmě opravdu nic zvlášť invenčního. Ne tak ovšem jejich příbuzní z Mexika a z And.
Ze zkvašené šťávy kaktusovité rostliny agáve pili Aztékové opojný nápoj zvaný pulque. Konzumace byla spojena s náboženskými obřady a její sekulární forma se trestala. Potomkem pulque jsou dnes pálenka mescal a jeho ještě oblíbenější sestra tequila (liší se od sebe tím, že tequila zraje v sudech – http://www.mrtequila.com/).
Inkové a kolumbijští Indiáni se opíjeli především kukuřičným kvašeným nápojem zvaným čiča (těžko říct, zda je vhodnější označovat čiču spíše jako pivo nebo víno). K natrávení škrobu došlo účinkem enzymů z lidských slin – indiánské ženy kukuřičná zrna žvýkaly a poněkud nechutný výsledek pak plivaly do kvasných nádob.
Nový svět nás obohatil také o rum. Jde nejčastěji o vedlejší produkt při výrobě třtinového cukru. Někdy je užíván i zvláštní systém přípravy rumu, při němž se žádný sud nikdy úplně nevyprázdní a zbytek na dně se vždy míchá s novou várkou. Vyzrálé, ušlechtilé, deseti až patnáctileté rumy se na rozdíl od našeho tuzemáku už s ničím nekombinují a mají se pít čisté z koňakových skleniček.
Závěrečné perličky
Vyhánění čerta ďáblem: Nápoje proti kocovině
Existuje celá řada "zaručených" návodů, jak přetrpět kocovinu. Klasické léky vycházejí obvykle z acylpyrinu či paralenu. Doporučována je jedlá soda, mléko, ocet, hořčík či jiné ionty, někdo preferuje v kocovině vyprošťovací pivo. Existují i alkoholické nápoje označované v angličtině jako "pick me up", kde je alkohol zpravidla míchán s rajčatovou či citrusovou šťávou. Například antikocovinová obdoba Krvavé Marie se skládá z brandy (lze použít i jiný destilát či likér), vorcesteru, kečupu, syrového žloutku, pepře, papriky, a trochy octa. Žloutek má zůstat vcelku na povrchu, nápoj je údajně třeba vypít jediným hltem a pak zavřít oči :-).
Samozřejmě: Svůj vyprošťovák si zřejmě v posledku musí stejně každý najít sám metodou pokus-omyl :-).
Absint a laudanum
Alkohol se od svého objevu používal také v roli rozpouštědla. Hlavní účinnou složkou nápoje byla v těchto případech jiná substance. Tímto způsobem funguje z části např. absint (počátky absintu http://www.gumbopages.com/food/beverages/absinthe.html), kde hlavní psychoaktivní složku představuje thujon (http://www.absint.cz/absinth/contents), látka získávaná z pelyňku.
Jiným takovým alkoholovým roztokem je laudanum, ve skutečnosti opium rozpuštěné v alkoholu. Podrobně je popisuje např. Thomas de Quincey ve své Zpovědi poživače opia, ovšem tento medikament užívala i královna Viktorie (stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200201/so01a55a.asp). Slovo laudanum znamená "chvalitebné" a tento název použil pro opiovou tinkturu jako první zřejmě Paracelsus.
Zkrácená verze tohoto textu vyšla v roce 2002 v časopisu Internet. Děkujeme redakci tohoto časopisu publikovat tetx také na portálu Science World.
