Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Paradoxy Eganovy knihy Axiomat (1)

Knihy Grega Egana jsme již na Science Worldu představili několikrát.

Karanténa: Román o kolapsu vlnové funkce
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/B594BB347C197E90C1256E970048FA4D

Mutace permutací: Vědomí rozptýlené v čase
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/7F819BF2420C6AACC1256E970048C5BD

Nyní se zastavíme nad několika problémy, nastíněnými v Eganově knize Axiomat. Jedná se o povídkovou sbírku, kterou lze sice zařadit do žánru sci-fi, často však jde spíše než o beletrii o příběh, který má ilustrovat určitý logický paradox.

Povídka Věčný atentátník např. ukazuje svět, který se neustále "rozbíhá" všemi směry. Existuje droga, který svým uživatelům umožňuje průchod mezi těmito paralelními realitami (jež si můžeme představit třeba jako multiverzum neustále se štěpící při každém kolapsu vlnové funkce). Problém je ovšem v tom, že při průchodu mezi paralelními vesmíry se hroutí celá struktura časoprostoru, což má katastrofální dopad (zánik celých čtvrtí apod.). V lepším případě dojde k míchání a člověk se ocitne vedle lidí, které nikdy neviděl, v horším prochází rozpad na nižší úrovni (a je vskutku málo pravděpodobné, že při transportu hlavy do jiné reality se tato přesně napojí na nějaké bezhlavé tělo). Kolaps skončí až ve chvíli, kdy díky hroutícím se městům zemře skokan-uživatel drogy ve všech svých verzích ve všech realitách.
Hrdinou příběhu je agent, který chodí na místa kolabujícího časoprostoru a uživatele příslušné drogy zabíjí. Přitom se projevuje překvapivou stálostí své osobnosti. Vrací se kvůli "míchání" samozřejmě vždy k jinému policejnímu útvaru (jeho jednotlivé verze se prohážou), lidé, které on sám nikdy neviděl, ho však poznávají. Přitom je vždy jasné, že X jeho kopií v jiných realitách při kolapsech zahynulo. Hrdina je prostě vždy jednou z těch versí, která uspěla. Egan se zde dostává k jedné ze svých stěžejních otázek, kterou je problém identity – co zapřičiňuje, že jsme sami sebou? Míchání realit se někdy projevuje bizarně (četba Egana bývá kromě jiného i zábavná): Hrdina třeba střílí na skokana-narkomana, kulka je ovšem vírem odmrštěna do jiné verze, agentovi to však nevadí. Předpokládá, že do jeho verze zase přiletí kulka odněkud odjinud. A tak dále.
Protože Egan je původní profesí matematik, hraje si v tomto případě i s různě velkými nekonečny. Na závěr se ukazuje, že hrdina v jednom případě uspěje sice v nekonečně, ale současně v nekonečně málo vesmírech (množina úspěchů je rozházená podobně jako Cantorův prach). ("Kdo jsem já? Já patřím k těm, kteří uspějí… Nejsem vůbec nic. Množina třídy nula.")

(Doporučení: Pokud se při četbě tohoto článku budete cítit Eganem zaujati, zvažte, zda by se nevyplatilo spíše přestat číst obsahy povídek a vychutnat si vlastní knihu.)

Povídka Deník sta světelných let popisuje stav, kdy lidé dopředu vědí, co se stane. Jsou totiž schopni posílat si z budoucnosti jakousi obdobu "deníků" (podrobnosti jsou ovšem omezené "šířkou pásma"). Hrdina tedy dopředu ví, kdy se seznámí se svou budoucí manželkou, kam půjdou na večeři, občas i co kdo řekne etc. Tento stav má i řadu zábavných konotací, dopředu se ví, jak dopadnou volby, kam se bude ubírat mezinárodní politická situace atd.
("Fyzikálně" vše vypadá nějak tak, že byly objeveny části vesmíru, kde plyne čas obráceně, a mezi ně a naši Zemi byla zavěšena zrcadla… Každý má právo do minulosti odesílat denně 128 bajtů.)
Někteří filozofové odmítli tento stav přijmout a blouznili o ztrátě svobodné vůle, chápali vzniklou situaci jako cosi apokalyptického. Jiní byli naopak přesvědčeni, že toto zjištění konečně odstraní z našich životů tíživý stav úzkosti, viny a zbytečné odpovědnosti. Hlavní hrdina ovšem takové náhledy na věc odmítá: "Budoucnost byla přece dána vždycky." Cožpak se cítíme být méně svobodní, protože je napevno dána naše minulost? Ba spíše naopak: Budoucnost a její znalost dává hrdinovi pocit, že má svůj život pevně v rukou, že je jedinou osobou vládnoucí současně nad vymezenými desetiletími…
(Na tomto místě povídku opustíme.)

Pravděpodobně nejlepší povídkou z celé knihy je Axiomat, po němž je pojmenována i vlastní kniha. Děj se odehrává v době, kdy jsou již zcela běžné neuroimplantáty, navozující různé pocity i další mentální stavy (sexuální preference, víra/náboženství, dobrá nálada, znalost určitého jazyka…). Takové implantáty se běžně prodávají v obchodech a jejich uživateli stačí naprogramovat dobu, po kterou mají nanoroboti v jeho mysli působit.
Hrdina povídky přijde o manželku, která je zastřelena při loupežném přepadení banky. Vrah spolupracuje s policií a je posléze propuštěn. Hrdina se nedokáže zbavit mučivých vzpomínek na manželku Amy, ale současně také na pomstu či alespoň na řešení otázky, proč ji vrah vlastně zabil. Opatří si zbraň, to ale nestačí. Je totiž pacifista a nemůže tento postoj překonat, z čehož vyplývá dilema, které ho neustále vnitřně trhá na kusy.
Hrdina si tedy koupí implantát, který mu umožní nahlížet na lidský život jako na cosi bezcenného ("Lidé jsou maso. Nejsou nic, nemají žádnou cenu.") a vydá se za vrahem…
Pointu lze možná vytušit už dopředu. Hrdina nutí vraha, aby mu podrobně popsal, proč zabil jeho ženu. Zaskočený vrah pod hrozbou zabití vysvětluje: "…prostě se to stalo… Co mám podle vás říct?… Ztratil jsem hlavu a ona byla na ráně, chápete?"
A nyní první pointa:
"Pochopil jsem, jak je absurdní všechno, co jsem kdy k Amy cítil… Byl to všechno jen vtip. Amy byla maso, byla nic. Veškerá bolest uplynulých pěti let vyprchala. Byl jsem opilý úlevou…"
Hrdina si však implantát nastavil tak, aby přestal působit. "Nedokáži zapomenout na ten klid…" A tak si na závěr koupí nový implantát, který nastaví už tak, aby fungoval po zbytek jeho života…

Greg Egan: Axiomat, AF167, Kuřim, 1998

(dokončení příště)

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru