Student World

Peter Westbroek se ve své knize Život jako geologická síla podrobně zabývá vlivem živých organismů na rozpouštění a srážení pevných látek v roztocích. Považte: koncentrace vápenatých iontů je např. v naší krvi taková, že bychom vlastně měli podobně jako Lotova žena ihned zkamenět.

Skutečně, koncentrace vápníku a fosfátu v našich žílách činí takový konec velmi pravděpodobným. Přesto se to nicméně neděje, fosforečnan vápenatý se tvoří jen v kostech a zubech. Živé systémy disponují dostatečným množstvím různých katalyzátorů a inhibitorů srážení, které jim umožňují fungovat jinak než "obyčejné" roztoky anorganických látek.
Nejde přitom pouze o tekutiny uvnitř těla. Organismy jsou schopné do značné míry řídit i ukládání uhličitanu vápenatého probíhající v mořské vodě. Srážení je zde – alespoň podle Westbroeka – založeno také spíše na biochemických než na anorganických procesech (a jako takové závisí spíše na intenzitě slunečního světla, které ovlivňuje fotosyntézu, než na teplotě, které je zodpovědná za "obyčejnou" rozpustnost).
Rozpustnost vápenatých iontů ovlivňují např. řasy Emiliania speciálními katalyzátory na bázi polysacharidů. Ten funguje jako inhibitor, pravděpodobně obaluje vznikající jádra mikroskopických krystalů a zabraňuje jejich dalšímu růstu (mechanismus není ještě jasný). Buňky řasy tak dokáží vytvářet krystalky kalcitu o určité prostorové struktuře. Inhibiční účinky na srážení vápenatých iontů mají i různé slizy.
K nejznámějším organismům, které jsou dnes schopné řídit ukládání vápenatých iontů, patří koráli, schopné takto budovat skutečně rozsáhlé útvary-útesy.
Westbroek se zabývá i dějinami živých organismů z hlediska jejich vztahu k vápníku a ukazuje, jak se těžiště koloběhu vápníku postupně přesouvalo od bakterií k prvním organismům schopným vytvářet schránky (zřejmě jako součást detoxikace, protože vápník byl pro ně jedovatý). Postupně se objevily organismy schopné ukládat vápník bez souvislosti celého procesu s fotosyntézou (samotní koráli žijí v symbióze se zelenými řasami). Řasy ovládající tvorbu uhličitanu pracovaly původně pouze v bahně, v dalším období se však dokázaly přestěhovat i do otevřeného oceánu.

Zdroj: Peter Westbroek: Život jako geologická síla, Dokořán, Praha, 2003, http://www.dokoran.cz

autor Pavel Houser