pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Americký profesor fyziky a autor populárně-vědeckých knih Lawrence M. Krauss provádí výpočet následujícím způsobem. Nejprve je třeba odhadnout, kolik toho Caesar vydechl – vychází řádově 2 na 22 atomů. Pak spočítáme řádový počet atomů kyslíku v celé atmosféře – 10 na 43. Atomy z Caesarova posledního nádechu jsou pak v atmosféře rozptýleny s frekvencí 1/10 na 22. Tolik atomů ovšem zhruba také vdechneme. Tudíž nám vychází, že pravděpodobně vdechneme řádově jednotky atomů z Caesarova posledního výdechu. (Krauss provádí výpočty ne jen řádově, ale i s konkrétními čísly.)
Ještě je třeba ověřit, zda se prvek za tu dobu stačil v biosféře dostatečně promíchat. Trochu složitějším výpočtem dojdeme k tomu, že průměrnému atomu kyslíku stačí k recyklaci atmosférou určitě několik staletí. Takže ano, vdechujeme Caesarův výdech. (V případě osob vydechujících ve 20. století to tak jisté není, to bychom museli přesněji odhadnout, jak rychle trvá recyklace kyslíku.)
Krauss používá podobných výpočtů jednak proto, aby čtenáře pobavil, současně se mu však jedná i o to, aby ukázal, jak atomy kyslíku stihnou na Zemi podstoupit de facto všechny možné scénáře. A stejně tak vrtkavé je složení našeho těla. Můžeme si představit jakoukoliv událost, třeba i dost nechutnou, a nějaký atom, který jí prošel, je nyní nejspíš součástí našich těl (například vdechneme atomy z výměšků všech druhů, které kdy na Zemi žily). Můžeme si ale říkat, že jsme, a to zcela fyzicky, i součástí příběhů velmi vznešených.
Třetí Kraussův pohled na tyto hrátky s čísly pak souvisí s tím, že vlastně vypráví příběh vývoje vesmíru i pozemské evoluce očima atomů kyslíku. Vychází mu, že i jeho hypotetický vypravěč si mohl užít téměř všechny významnější události, k nimž na Zemi došlo.
Zdroj: Lawrence M. Krauss: Proměny vesmíru, Paseka, Praha 2007
