Student World

Skoro na každém kroku narážíme na věty, že už staří Řekové a Římané cosi prováděli a disponovali přitom jakýmisi skvělými ctnostmi – nebo naopak zvrhlostmi. Moralisté kážou, že současná civilizace dopadne právě jako starý Řím. Možná ano, možná ne, ale nestálo by za to o těch zvrácenostech (nebo v krajním případě i o ctnostech) vědět něco podrobněji?

Kniha Rubikon nabízí v tomto ohledu vynikající přehlídku. Zavádí nás do období na konci římské republiky, tedy do 1. stol. př. n. l. Řím vojensky triumfuje na všech frontách, přesto se ale zdá, že se státem se děje něco nedobrého. To tedy zase tvrdí tehdejší moralisté a volají po nutnosti obnovit staré římské ctnosti a nemilosrdně zúčtovat s veškerou změkčilostí. Situace je dle nich krajně neutěšená.

Cenzor, tedy římský úředník odpovědný za boj proti módním a dalším výstřelkům, pláče, neb mu uhynula muréna. Ciceronův odpůrce (víme, kdo byl Cicero? Tehdejší celebrita, ovšem zásadovostí se nakonec přivedl do záhuby – ale tím se nemusíme zabývat, mrtvý by byl dnes tak jako tak) žádá o odložení soudního procesu, protože musí jít své oblíbené cedry zalévat palmovým vínem. Římský senát ze strachu pře všeprostupujícím přepychem zakazuje po setmění na hostinách podávat plchy. V čemž se zase projevuje jistá ambivalence a pokrytectví, pokud si někdo v římské stoce chytí plcha či jiného hlodavce a sežere ho soukromě, pravděpodobně žádné zákony nepřestupuje, ať už tak činí v libovolnou hodinu.

Staří Římané mají na jednu stranu pověst tvrdých chlapíků, jimž byla střídmost a okázalé sebetrýznění málem zálibou. Na konci republiky však konečně pochopili, že radost přináší nejen peníze prostřednictvím plenění cizích zemí získávat, ale také je utrácet. Řím byl tehdy zaplaven zlatem, v jehož patách kráčel okázalý luxus a dekadence. Lukullus, původně úspěšný vojevůdce, se po svém politickém pádu naštvaně rozhodl zesměšnit mnoho tradičních římských hodnot a ukázat, že fungovat lze i jinak.

Lukullovy hostiny se staly pověstné, ale ještě promyšlenější a zvrhlejší byla zřejmě verze, v níž byly určeny pouze samotnému Lukullovi. Zcela tak odboural společenský aspekt hostiny a namísto potřeby pospolitosti a získávání politických kontraktů si sympaticky dovedl přiznat, že mu jde opravdu o nefalšované, soukromé gurmánství a obžerství. „Cožpak nevíš, že u Lukulla dnes obědvá Lukullus?“ otázal se bývalý vojevůdce jednou nespokojeně svého sluhy, když se mu tento neuváženě pokusil předložit prosté jídlo.

Pravda, v textu nejde jen o konzumaci plchů. Hollandova kniha Rubikon je spíše líčením politických dějin konce římské republiky než jen přehlídkou výstředností a studiem nabídek v tehdejších hypermarketech. To ale neznamená, že by téma bylo pojato ve stylu suchých učebnice dějepisu.

V první řadě je Holland především vypravěč. Když člověk náhodně Rubikon otevře a přečte několik stránek (co si kdo z vystupujících postav myslel apod.), má pocit, že čte spíše historickou beletrii. Autor nepředpokládá hypotézy, neříká, kdy se jedná o vyprávění dobře podložené prameny a kdy spíše o jeho vlastní licenci. Nestaví vedle sebe různé názory a interpretace na historické události. Moc se zde neřeší, co by se stalo, kdy Caesar u Rubikonu provedl to a to nebo kdokoliv jiný něco jiného. Holland prostě vypráví, zjevně se tím baví, baví se i čtenář a navíc se přitom dozví množství podrobností (i když je otázka, nakolik jim všem můžeme tak úplně věřit, ale to platí univerzálně).

Holland je vesele cynický a stejně tak popisuje své hrdiny i jejich „opravdové“ motivace. S trochou nadsázky by se dalo říct, že v knize nenajdeme jedinou kladnou postavu. Obvyklý hrdina Cicero je například vylíčen jako chorobně ambiciózní, domýšlivý a ješitný intrikán.

Vždyť číst takovéhle věty je čistá radost:

„Každý však věděl, že Krassus v životě neudělal jediný krok, který by nebyl motivován jeho sobeckými zájmy. V jeho chladné a vypočítavé duši se touze po moci nevyrovnala zjevně ani radost z nenávisti.“

„Nová manželka byla lepší jen v tom smyslu, že se při svých milostných pletkách nedopouštěla incestu.“

Faktem je, že popis dějin jako thrilleru s sebou nese i problém. Člověk trochu vzdělaný v dějepisu už jaksi předem ví, jak asi dopadne soupeření Maria a Sully, čímž o leccos přijde. Opět se ukazuje, že nedávat ve škole pozor nebo do ní vůbec nechodit vede v obvykle k netušeným rozkoším, a to včetně těch čtenářských…

Zábavné je i to, že Holland prostě popisuje tehdejší Řím v jeho rozporech. Stále třeba do jisté míry funguje strohá morálka v oblasti sexuality a důraz na rodinné hodnoty, to vše vyvažované ovšem značně liberálnější praxí. Populární jsou dekadenti stále se udržující v dokonalé fyzické kondici, zhýralci a zvrhlíci, kteří však se svými legionáři prošli řadou bitev a dalekých tažení. Caesarovi vojáci při jeho triumfu varují Římany, aby schovávali své děti, protože do metropole se vrací plešatý zvrhlík. Současně si jiný tehdejší vrcholný politik na shromážděních může dovolit zvracet, ovšem nikdo nezpochybňuje jeho nadání vojevůdce. A tak dále.

Římská říše pozdní republiky vychází z tohoto líčení jako systém neustále balancující na hraně vlastní existence. Teprve na samém konci republiky toto neustále existující pnutí vyvrcholilo do té míry, že mocní jednotlivci vedli své legie proti Římu – obvykle se však vždy zaštiťovali rétorikou, že jejich cílem je obnovit republiku, sesadit tyrany a diktátory.

Na konci římské republiky pak následovala vláda Caesara, jedna z nejliberálnějších diktatur tohoto typu vůbec. A co se týče apokalyptických úvah a snaze z římských dějin něco vyvodit pro dnešní dobu, i přes celou řadu zjevně psychopatických vládců pak Římská říše dokázala přetrvat ještě pět století. Namísto filozofování o úpadku civilizací je tedy asi vhodnější se popisy tehdejší dekadence pobavit, obohatit zkusmo módní styl o tógu, naservírovat přátelům pizzu s plchy… a hlavně si užít čtení.

Tom Holland: Rubikon – Triumf a tragédie římské republiky

O knize na stránkách vydavatele

autor Pavel Houser