Základem celého mechanismu je odpuzování vody. Tým vědců představil tzv. superhydrofobní materiály, inspirované právě onohama vodoměrek, ale třeba také květy lotosu a jejich „voskovým“ povrchem. Hydrofobní povrch je v případě superhydrofobního materiálu rozeklán drobnými jamkami tenčími než vlas a uzoučkými tunely. Tím dojde k mnohonásobnému zvetšení povrchu a molekulám vody se pak už vůbec nechce k takovému materiálu přiléhat, voda do členité vnitřní struktury nepronikne.
Různě tvarované povrchy způsobí, že se po nich voda pohybuje různou rychlostí a různým způsobem. Vědci se namísto do práce v laboratoři pustili do počítačové simulace, která jim umožnila jít přímo na úroveň jednotlivých molekul a pominout rušivé faktory, jako jsou další látky rozpuštěné ve vodě.
Výsledkem objevu nemusí být jen roboti kráčející po vodní hladině, ale třeba i nesmáčivé povrchy, samočistící se nátěry apod. Tímto způsobem by šlo i v nanoměřítku přesně řídit pohyb molekul vody a dalších polárních kapalin.
Zdroj: Physorg.com
