Student World

Ještě jednou se zastavíme u knihy Janny Levinové "Jak vesmír přišel ke svým skvrnám" – tentokrát v podobě několika drobných vysvětlujících střípků.

Začneme třeba otázkou, co vlastně autorka míní těmi chladnými a teplými skvrnami na obloze? Má na mysli drobné kolísání teploty reliktního záření. Najde se zde nějaká pravidelnost? Levinová je přesvědčená, že to rozhodně stojí za pokus.
Druhou zajímavostí by mohly být shluky galaxií. Vytvářejí se na základě nějakých vnitřních zákonitostí, nebo by příslušné pravidelnosti/podobnosti na mapě oblohy mohly pocházet z toho, že jde o útvary totožné? Je možné postupovat obráceně: Počítačově modelovat, jak by vypadala obloha v případě vesmíru určitého tvaru, a porovnat takovou prognózu se skutečným pozorováním. Nicméně experimenty COBE dosud nedosahují potřebného rozlišení, aby se dalo něco poznat. Co se týče pravidelností v rozložení galaxií, pomoci by snad mohly budoucí výsledky projektu SDSS – Sloan Digital Sky Survey (http://www.sdss.org).
V našem úsilí po odhalení tvaru vesmíru může roli sehrát také další potíž: Vše, co pozorujeme, je omezeno trváním vesmíru a konečnou rychlostí světla. Pokud je vesmír příliš velký, pak i kdyby byl skutečně uzavřen v pravidelném mnohostěnu, my bychom odrazy pozorované části zatím nedokázali spatřit, neboť lomené světlo by k nám ještě nestačilo dorazit (Levinová to trochu povrchně přirovnává k zakřivení zemského povrchu, které mimo mořskou hladinu také neregistrujeme – stejně tak zakřivení vesmíru může být prostě příliš velké). Pozorovatelný svět je nám uzavřen v různých kuželech absolutní minulosti a budoucnosti – Levinová zde hovoří o sféře posledního rozptylu.
Co se týče dalších metafor: Svět uzavřený do mnohostěnu si můžeme představit jako plný zrcadel, také ale lze situaci chápat tak, jakoby všude byly čočky.
Vazba na zrcadla svědčí o tom, že pojetí kosmologie se v podání Levinové ocitá poměrně blízko umění (nelze si nevzpomenout na fascinaci zrcadly u řady spisovatelů). Geometrie a obrazy se proplétají také s hudbou – nejen proto, že autorka popisuje peripetie svého vztahu s hudebníkem, ale přicházejí i další asociace od pythagorejců s jejich úvahami o harmonii až po svět různě naladěných a natažených (super)strun. Autorka se přímo odvolává na Hofstadterovu knihu Godel, Escher, Bach a o jejím platonismu svědčí i citát, který zmiňuje: "Godel, Escher i Bach byli jen stíny, které do několika směrů vrhala nějaká pevná ústřední postava."

Zdroj: Janna Levinová: Jak vesmír přišel ke svým skvrnám, Dokořán a Argo, Praha, 2003, http://www.dokoran.cz

autor Pavel Houser