Student World

Jiří Grygar: Podíváte-li se do historie, byli naši předkové velmi optimističtí. Giordano Bruno psal o mnohosti obydlených světů, Isaac Newton uvažoval, že je obydleno Slunce – a to byl nějaký fyzik! Pak se onen optimismus začal zmenšovat, nejprve když se zjistilo, že jsou hvězdy podobné Slunci. Je to hypotéza relativně nová, formuloval ji v první polovině 19. století už zmíněný německý astronom Bessel.

I když se potvrdilo, že hvězdy se pro mimozemšťany nehodí, protože jsou příliš horké, podobají-li se Slunci, stáli příznivci mimozemšťanů na svém. Říkali, že jsou-li ve vesmíru hvězdy podobné Slunci, existují v něm také planety, podobné Zemi. A je-li na Zemi život, pak je také na podobných planetách život. Souboj těchto tendencí neustále probíhá. Optimisté se domnívají, že život na vzdálených planetách je; skeptici se domnívají, že vzdálenosti mezi hvězdami a tím spíše i mezi potenciálně obydlenými planetami jsou tak obrovské, že nebudou nikdy překonány, tj. že se o případném životě ve vesmíru nikdy nic nedozvíme.

Dnes je skepticismus prohlubován novým a novým výzkumem. Ukazuje se, jak neuvěřitelně dokonale je vyladěna situace Země z hlediska fyziky a chemie, aby tu život mohl vzniknout a aby tady mohl být trvale. Například původní Slunce – před pěti a půl miliardami let – mělo o třetinu slabší zářivý výkon než Slunce dnešní. A protože Země už tenkrát byla od něho vzdálená jako dnes, znamená to, že byla méně ozařovaná. Rozdíl je tak veliký, že by tehdy teoreticky měly všechny oceány zamrznout.

A jakmile oceány jednou zamrznou, je průšvih, protože odrazivá schopnost ledu, jak známo, je mnohem vyšší než odrazivá schopnost tekuté vody. To znamená, že sluneční záření se potom odráží od ledu zpátky do prostoru, led tedy nerozmrzne, zalednění Země je trvalé. Že se tak nestalo, za to vděčíme skleníkovému efektu, který byl zpočátku tak vysoký, že Zemi ohřál; s tím menším množstvím sluneční energie hospodařil lépe než dnes.

Samozřejmě, kdyby byl skleníkový efekt pořád stejně silný jako onen prvotní, pak bychom tu dnes už opět nemohli existovat. Ale úměrně s tím, jak se Slunce rozzařovalo, se chemické složení atmosféry Země měnilo tak příznivě, že se skleníkový efekt zmenšoval! Tím se vlastně teplota udržovala v rozumných mezích, protože – obráceně – kdyby se ovzduší přehřálo, voda by se vypařila a byly by také konec života. Voda má úžasnou schopnost termostatickou, je to vlastně nejlepší možný termostat, udržuje a vyrovnává snesitelnou teplotu na celé Zemi. Bez vody by to tady nešlo.

To je jedna taková náhoda. Druhá se zdá být stejně neuvěřitelná. Máme Měsíc, který tady také nebyl odjakživa. Když Země vznikala, utrpěla náraz. Tím se nachýlila zemská osa, je dnes šikmá, střídají se roční doby. To vše je dáno tím, že do nás tehdy narazil Měsíc, který má ještě jeden významný vliv, působí totiž příliv a odliv. A periodické zvyšování přílivu a odlivu také životu velmi pomohlo: v kalužích, jak vysychaly a zase se naplňovaly vodou, asi vznikaly první živé organizmy.

Je tedy velmi mnoho náhod, které na sebe při vzniku života na Zemi navazují. Ještě jeden příklad: problém padání cizích vesmírných těles. Kdyby v době, kdy došlo ke srážce Země s Měsícem, už existoval na Zemi život, asi by ho takový náraz zahubil. Naštěstí už k ničemu podobnému nedošlo; další nárazy způsobovaly sice lokální katastrofy, ale ne katastrofu celosvětovou.
Proto jsme na Zemi přežili, ale teprve od roku 1994 víme na základě pozorování srážky jedné komety s Jupiterem, že za to může právě Jupiter. Kdyby totiž tady nebyl Jupiter, který většinu letících komet a dalších těles stáhne na sebe, protože má daleko větší hmotnost a je dál od Slunce než Země, byli bychom každou chvíli bombardováni i velkými tělesy a život by na Zemi po každé takové srážce zanikal.

To všecko nás chrání. Když spočítáte, že máme k životu hvězdu jako Slunce, Zemi jako planetu a ještě Jupiter, který nás hlídá, tak už to začíná být s tou pravděpodobností výskytu života jinde ve vesmíru horší. Možná, že se v celém viditelném vesmíru tahle výhodná fyzikálně-chemická situace víckrát neopakovala a pak zřejmě nebudeme mít s kým komunikovat, předpokládáme-li, že život vznikal ve vesmíru podle stejných zákonů jako na Zemi.
Je navíc zvláštní, že na Zemi je život pouze jeden. Dalo by se čekat, je-li tady tak příznivé klima po dlouhé miliardy roků, že vzniknou různé alternativní formy života. Že tu budou buňky sice navzájem neslučitelné, ale schopné vlastní existence, ať už to bude buňka nebo něco jiného. Zatím vidíme úžasnou uniformitu života: rostliny, živočichové i bakterie mají stejný genetický kód.
Což nasvědčuje tomu, že se to tady na Zemi povedlo právě jen jednou a čtyři a půl miliardy let. Což je další argument, podle mého soudu dosti silný, že to asi s životem jinde ve vesmíru nebude moc slavné. Spíše bych se klonil k názoru, že jsme, alespoň ve viditelném vesmíru, zcela ojedinělí.

Poznámka Pavel Houser: Jednotlivé argumenty mají IMHO rozdílnou výpovědní hodnotu. Že život je pouze jeden se dá např. vyložit ne tak, že jedenkrát vznikl, ale že další sobecké replikátory už byly těmi původními přemoženy. Vlastní nevíme, zda se rozšířil už "první vzniklý život". Fungování Země jako homeostatu vzhledem k tomu, že slunce dodává postupně stále více tepla, popisuje podrobně Lovelock ve své knize o Gaie.

autor Sylva Daníčková, podle Akademického bulletinu Akademie věd ČR,