Student World

Na místě činu bývají vzorky DNA nalézány celkem běžně, současná úroveň technologie (rychlost čtení, existující databáze pro srovnání…) by měla umožnit jejich větší využití. Porovnat je nalezené vzorky např. jen s databází již trestaných osob znamená ignorovat mnohé další informace, které by z DNA bylo možné vyčíst.
Hned několik týmů (Manfred Kayser z Erasmus University Medical Center v Rotterdamu, Mark Shriver z Pennsylvania State University a další) se pokouší přijít s mechanismem, který by z DNA dokázal navrhnout tvář dotyčného. I s přijetím všech výhrad o vlivu prostředí – DNA nám nic neřekne o vousech, množství tuku v obličeji, vyraženém oku, ale ani o věku dotyčného – se vazba mezi genetickou informací a vizuální podobou zdá být značná. Existují různé algoritmy, které se různě úspěšně dokáží vypořádat třeba s příslušníky různých ras/etnik – geny rozhodující o tvaru obličeje u Evropanů mohou jinak fungovat u Afričanů apod. Geny se také různě projevují v závislosti na pohlaví jejich nositele.
Obecně, čím více daty se příslušný algoritmus nakrmí, tím je relativně úspěšnější. Některé přístupy pracují s geny pokud možno ve vztahu k přesně definovaným kritériím (velikost nosu, vzdálenost očí…), jiné se snaží brát obličej spíše jako množinu bodů a určit tak podobu obličeje jako celku.
Zatím není jasné, zda na současné úrovni poznání tyto metody mohou pro kriminalistiku představovat skutečně relevantní pomoc. V praxi se takto zatím experimentuje údajně v případech, kdy vyšetřování jinak vedlo do slepé uličky, standardně se metoda ještě nevyužívá. Samozřejmě, že jde o fázi vyšetřování, podoba obličeje stanovená z DNA nemůže obstát jako důkaz před (normálním) soudem – pak by se prostě obvyklým způsobem porovnávaly vzorky DNA z místa činu s DNA obžalovaného.
Pak zde ale ještě zbývá minimálně jedna možnost využití těchto analýz, a to jsou historické rekonstrukce. Nalezli jsme např. kosterní pozůstatky, o nichž si myslíme, že patřily anglickému králi Richardovi III. Kromě jiných testů nyní můžeme zkusit z DNA odhadnout podobu obličeje a podívat se na dobové portréty, samozřejmě se všemi nejistotami provázejícími podobná zkoumání.
Navíc s pomocí příslušných genů můžeme zkoušet rekonstruovat tváře vyhynulých druhů člověka. Homo sapiens a neandrtálci spolu sdílejí značnou část genů, můžeme tedy jako pracovní hypotézu předpokládat, že „geny pro tvář“ fungovaly u neandrtálců podobně jako u Homo sapiens. Je to trochu tahání králíků z klobouku, nicméně jsou stávající ilustrace nějak exaktnější? U denisovanů pak nemáme k dispozici vůbec žádnou lebku, takže z genetické informace se můžeme pokusit alespoň o nějaký odhad – lepší něco než nic.

Zdroj: New Scientist

autor Pavel Houser