Student World

Zelenovous (green beard) je modelový gen, který určuje nějakou nápadnou fenotypovou vlastnost (třeba právě ty „zelené vousy“), dále schopnost rozeznat ostatní nositele téhož genu a konečně i tendenci být altruistický právě jen vůči nositelům tohoto genu.
Takový gen by se měl výrazně šířit populací – na rozdíl od příbuzenského altruismu by zde altruistické chování nezáviselo na pravděpodobnosti, že v jedinci, kterému pomáhám, je kopie mých genů. Přítomnost těchto genů by totiž byla vidět.

Ale vlastně – když se nad tím zamyslíme – příbuzenský altruismus je jenom specializovaným druhem zelenovouse. Jedinec tu nemá zelené vousy, ale spíš cedulku s nápisem „já jsem tvůj bratr“ (u druhů, které jsou opravdu schopné rozlišit stupeň genetické příbuznosti) nebo „vyrůstali jsme spolu v jednom hnízdě“. V obou případech tedy nese jakousi fenotypovou vlastnost, řekněme kakaovou skvrnu velikosti mexického dolaru, přijímá altruismus jedinců, kteří ji mají také, a oplácí jim stejným.

Ač se tomu moc nevěřilo, i zelenovous, který nezávisí na bezprostřední příbuznosti, byl v reálném světě objeven. U amerického mravence Solenopsis invicta jsou všechny královny v jeho mraveništích heterozygotní v genu Gp-9 (mají tedy genotyp Gp-9Bb). Homozygotní královny typu Gp-9bb hynou samy od sebe, asi pro nějaké špatné vyladění ontogeneze, zatímco homozygotní královny s genotypem Gp-9BB jsou vražděny heterozygotními dělnicemi.
Jinými slovy, nositelé alely Gp-9b likvidují všechny, kdo tuto alelu nemají (zřejmě je poznávají čichem), a alela Gp-9b je tedy evidentní zelenovous: zelenými vousy je zde specifický zápach a altruismus nositelů této alely, který vykazují vůči jiným nositelům téže alely, spočívá v tom, že se navzájem nezabíjejí. Alela Gp-9b nicméně nemůže úplně vyhrát, protože v homozygotním stavu (Gp-9bb) zabíjí svého vlastního nositele, takže schopnost dobře se šířit populací je převážena nízkou životaschopností těch jedinců, které tato alela opravdu úspěšně obsadila.
Mravenčí zelenovous je případ vzácný, ale velmi zajímavý; mimochodem také proto, že jde o dosti výjimečný případ, kdy je složité chování zvířete opravdu určeno jedinou sebeprosazující alelou. (Doufáme, že si čtenář této krátké exkurze do krás genetické terminologie opravdu užil.)
Zelenovousů bude asi vícero, zvláště na prosté biochemické úrovni. Zdá se například, že komplikované rodinné vztahy v děloze mohou zahrnovat i války zelenovousů. Některé adhezivní molekuly na sebe totiž dokážou vzájemně působit se stejnými molekulami v jiných buňkách, tím tedy rozpoznávat přítomnost příslušného genu v jiné buňce, a tak i pomáhat rozlišit, jaké jsou skutečné příbuzenské vztahy mezi matkou a různými zárodky.
Možná je to i tak, že zelenovousů známe tak málo právě proto, že jejich strategie je natolik účinná, že se rychle zafixují, čímž ovšem zmizí variabilita, která by nám vůbec mohla odhalit, že jde o zelenovousy. Odhalíme je tudíž jen tam, kde náhodně přistoupí ještě nějaký jiný biologický jev, třeba právě zmíněná neživotaschopnost homozygotů.
Co když je lecjaký gen, podle jehož projevu třeba vůbec poznáme, ke kterému druhu jedinec přísluší, ve skutečnosti stoprocentně zafixovaný zelenovous? Obecně opravdu platí, že k jedincům, v nich poznáváme lidi, se chováme o poznání vlídněji než k jedincům, v nichž poznáváme třeba šváby nebo brambory – zcela přesně podle definice zelenovousového altruismu!

Úryvek z knihy
Jan Zrzavý, David Storch, Stanislav Mihulka: Jak se dělá evoluce. Titul vychází v září roku 2003 v nakladatelství Paseka (http://www.paseka.cz). Přetištěno se souhlasem autorů.

autor