Student World

Krysa či potkan běhající labyrintem představují poměrně běžné, až archetypální “kulisy” experimentů, které se snaží nějak mapovat kognitivní schopnosti živočichů. Velmi zajímavá přednáška jménem “Kampak, pane potkane”, konaná v rámci Biologických čtvrtků ve Viničné, se soustředila přímo na prostorovou orientaci zvířat.

V následujícím textu popíšeme spíše několik střípků a zajímavostí, než abychom se snažili o souvislejší výklad či nějakou jednotící teorii. Přednáška o krysách v bludištích byla velmi půvabná právě oním “prostým popisem”, experimenty si nekladly za cíl vysvětlit celý svět. Použitá metoda byla taktéž archaická – šlo spíše o pozorování, dopředu neexistovala žádná teorie, kterou pokusy měly potvrdit či vyvrátit. Je jasné, že takový postup není příliš efektivní, ale přesto má (alespoň podle mého názoru) v sobě značné kouzlo. Vzpomeňte na míchání dvou látek ve zkumavce, když nevíte, co by z toho mohlo vzejít :-).

Pokusy lze pořádat minimálně na dvou úrovních, kdy motivací je buď odměna (krysa hledá potravu) nebo vyhýbání se “trestu” (krysa se pohybuje např. tak, aby se vyhnula drobným elektrickým ranám). Obě metody lze samozřejmě zkombinovat, krysa současně sbírá potravu a přitom se musí vyhýbat ranám. Další možností jsou experimenty v bazénech, kdy se potkan (v tomto článku používáme, samozřejmě chybně, slova krysa a potkan jako synonyma) během plavání snaží občas najít nějakou pevnou půdu, kde by si mohl odpočinout.
Jak se tedy krysy orientují? Pamatují si počty kroků, nebo je jejich mapa krajiny spíše vizuální? Platí samozřejmě oboje, krysa si dokáže zapamatovat pohyb po tmě i cestu, která se jí naopak pouze ukáže. Za normálních podmínek se ukládá informace v kombinované podobě. Co se týče vizuální části, dosud není jasné, zda se krysy orientují spíše podle odhadu vzdáleností nebo úhlů (to lze testovat tak, že se pokusíme krysy různými způsoby mást, když změníme prostorové parametry bludiště, které již znají).
Rozhodně však u potkanů existuje nějaká mentální reprezentace okolní krajiny. Krysa se nepohybuje pouze automaticky “od bodu k bodu”, nejedná se o pouhý sled reflexních automatismů (takhle reflexivní pohyb by třeba odpovídal turistickému výletu, kdy bychom skutečně chodili od jedné turistické značky ke druhé). V mozku krys a potkanů se již podařilo přibližně lokalizovat i centra odpovědná za vnímání polohy, “kde právě jsem”. Krysy i potkani dokáží nějak řešit i konflikt mezi různými reprezentacemi skutečnosti. Například je naučíme, že zdroj potravy se nachází nějakým směrem. Potom necháme toto místo rotovat v kruhu. Zvíře bude zmatené jen chvíli, brzy se mu podaří udělat “logický součet” a utvoří si novou mentální reprezentaci popisující skutečnost.
Pokusy začnou být ještě zajímavější ve chvíli, kdy použijeme více krys. Řekněme, že jedna bude dostávat elektrické rány vždy, když se dostane na určitou vzdálenost vůči druhé (ta o tom neví a sama nic necítí, pohybuje se proto “jakoby nic”). U zvířete se následně vyvine cosi na způsob autismu. Jeho druh se vlastně dostává do role predátora – aniž o tom sám ví. Je docela dobře možné, že něco podobného na psychické rovině pociťují i autističtí lidé (z vlastní zkušenosti můžeme asi všichni potvrdit, že “dotyk” určitých myšlenek bolí téměř fyzicky).
V rámci popsaného uspořádání experimentu musí jedna krysa samozřejmě předvídat pohyby té druhé, “vžít se do jejího způsobu uvažování”. Podle poměrně věrohodné teorie vedl právě tento simulační mechanismus u člověka ke vzniku vědomí a subjektivity.
Poněkud sadistické by bylo uspořádání, v němž by jedna krysa dostávala rány v blízkosti druhé, zatímco druhá naopak ve chvíli, kdy by v blízkosti první nebyla. Tento pokus se celkem pochopitelně neprovádí.
Pokud navíc pohyb krys v bludišti počítačově vizualizujete, dostanete často strašně zajímavé křivky. Občas působí poněkud psychedelicky :-). Je třeba zajímavé sledovat, jaký vztah k sobě mají křivky popisující pohyb dvou krys. Často jedna kopíruje s určitým zpožděním druhou, v některých případech chodí jako první “lepší” (inteligentnější, silnější, dominantnější) krysa, jindy je tomu naopak.
Nevědecký závěr přednášky: Krysy i potkani jsou prostě chytří :-). V této souvislosti je zajímavé, že přitom mají poměrně malý mozek ve vztahu k tělu. Jejich poměrně vysoká inteligence snad souvisí s tím, že jde o zvířata žijící kolektivně, přičemž znalosti mezi generacemi se předávají kulturou.

Zdroj: Přednáška Jana Bureše "Kampak, pane potkane", konaná v rámci cyklu Biologické čtvrtky ve Viničné.

autor Pavel Houser